Jméno Ježíše Krista

Jméno Ježíše Krista nad každé jméno, jež Ježíšovi dal Bůh [F 2,9n], znamená ve smyslu toho, co bylo řečeno o *jméně Hospodinovu, nejvyšší moc, hodnost a slávu, ale vždy nějak ve vztahu k lidem. J. J. K. je zpřítomnění a representace toho, čím Kristus je pro nás. Nejde o to, čím je Kristus sám o sobě, nýbrž o to, čím je pro nás. Odtud výraz „uvěřiti ve jméno jeho“ [J 1,12; 2,23; 3,18; 1J 5,13]. Ve j. J. K., t. j. s jeho osobní silou, byly činěny divy, vymítáni ďáblové, uzdravováni nemocní [Mk 9,38n; 16,17; L 9,49; 10,17; Sk 3,16; 4,10]. Ve j. J. K., t. j. s ohledem na jeho spasitelný čin, kleká se na kolena [F 2,10], děkuje se [Ef 5,20], prosí se [J 14,13nn; 15,16], dosahuje se ospravedlnění [1K 6,11]. Ve j. J. K. se scházeli věřící [1K 5,4], nemocní byli mazáni olejem [Jk 5,14]. Na jméno Ježíše Krista byl udělován křest [Sk 2,38; 10,48]. Prosby ve jménu Kristovu měly zvláštní zaslíbení [J 14,13n; 16,24].

Zvláštní pozornosti zasluhuje jednak křestní formule „ve jméno Ježíše Krista“ [nikoli ve jménu J. K.] a liturgický výraz „shromážditi se ve jméno Ježíše Krista“. Řecký výraz křtíti znamená ponořiti se. Tak v 2Kr 5,14 překládá LXX „křtil se = ponořil se sedmkrát“. Vykladači nejsou zajedno v této věci. Jedni myslí, že křestní formule [Mt 28,19 doslovně: do jména Kristova] znamená „s ohledem na jméno, moc, osobu Otce, Syna i Ducha sv.“; křest podle Ř 6,3-4 uvádí pokřtěného do vztahu ke Kristu a jeho spasitelnému dílu. Jiní [Deissman] tvrdí, že „ponoření do něčího jména způsobuje přenesení síly, spojené s tímto jménem, na pokřtěného“. Prý jde o sféru, do níž se pokřtěný dostává. Je to -jiným obrazem řečeno – naroubování do vinného kmene, zpečetění nejužšího obecenství, takže je potom člověk „v Kristu“. Podle Deissmannova nálezu v papyrech by ovšem bylo lze překládat také „připsati na jméno, na konto Kristovo“, takže pokřtěný se tím stává majetkem Kristovým. Pak by šlo o právnickou formuli. Zdá se však, že jde spíš o mystické vnoření do oslaveného těla Kristova, jež je v podstatě církev [Ga 3,27]. „Shromážditi se ve jméno Kristovo'„.“ [Mt 18,20] znamená „shromážditi se s ohledem na Krista a jeho spasitelné dílo, t. j. tak, že příčinou, cílem jejich shromáždění je Kristus“ [Bauer]. Nesmíme však zapomínati, že ve smyslu SZ významu j. jde o osobní setkání, o oslavení Krista jako Spasitele. Ježíš tu proměnil výrok Mišny [Pirke Aboth III,2]: „Jestliže dva sedí pohromadě a slova Zákona jsou mezi nimi, přebývá mezi nimi i šechína [kábód] t. j. viditelné znamení Boží přítomnosti. Místo Zákona dal sebe jako živou osobnost, místo litery dynamiku ducha.