Já

Já jako zdůrazněné nebo slavnostní označení mluvícího nebo jednajícího subjektu má v bibli náboženský význam, vztahuje-li se na Boha, Ježíše Krista a v některých případech i na člověka. Boží já vyjadřuje absolutnost Boží, jež vylučuje jakékoli božské nebo božné já vedle sebe [Ex 20,2.5; Dt 32,39 nn; Iz 44,6; 45,5.6.7.23], je původcem světa [Iz 43,13; 44,24], má ve všem první a poslední slovo [Iz 48,12], je naprosto nezávislé a ustavičně jedná [Iz 41,25, sr. Dt 32,39nn]. Ale nejen hmotný svět, nýbrž i člověk je naprosto závislý na tomto Božím já [Iz 41,4.9nn; 42,6], jež vyvoluje, zavrhuje, odpouští a zjevuje samo sebe [Iz 41,8–20; 43,25]. Proto každé sebezbožnění, t. j. stavění svého já vedle Božího já, nutně vede k záhubě [Ez 28,2.9; Da 5,20; Iz 47,7n.10]. NZ se dovolává SZ výroků božského já jako zjeveného slova [Ř 12,19 sr. Dt 32,35; 14,11 sr. Iz 45,23], zvláště tam, kde jde o potvrzení božského synovství Kristova [Sk 13,33; Žd 5,5 sr. Ž 2,7; Žd 1,5 sr. 2S 7,14]. Slavnostní formule božského já je obsažena ve výrazech „Jáť jsem Alfa i Omega, počátek i konec… kterýž jest, a kterýž byl, a kterýž přijíti má“ [Zj 1,4.8; 4,8; 11,17 sr. Ex 3,14; Iz 44,6].

Já Ježíše Krista je výrazem jeho božské autoritativnosti a moci [Mk 9,25; 14,58], jeho mesiášského absolutního nároku [Mt 5,22nn; sr. 7,28n], v němž je si vědom, že mu „byly dány všecky věci od Otce“ [L 10,22], že prostředkuje mezi Bohem a světem a je zjevení Otce [Mt 11,27]. „V jeho já se protínají všecky dějinné a kosmické linie. Stojí ve středisku časů a uprostřed mezi Bohem a světem“ [Stauffer]. U vědomí této jedinečnosti posílá učedníky do světa [Mt 10,16], slibuje jim svou stálou přítomnost [Mt 28,20], prosí za ně Otce [L 22,32] a ztotožňuje se s nimi jako se svými představiteli [L 10,16; 2K 5,20]. Na druhé straně se ztotožňuje s „pacholátky“ a slabými [Mk 9,37n; Mt 10,42; 25,31nn]. Jeho já je totéž jako jeho jméno [Mt 18,20; Mk 13,13; L 21,12]. V Janově evangeliu je toto Ježíšovo já zvlášť zdůrazňováno [5,43; 9,39; 10,10.25], zejména ve spojení s výroky o Synu člověka. Toto já je vyjádřením jednoty s Otcem: od Otce přišel [8,42n; sr. 5,36; 6,57; 7,29], koná vždy to, co je libého Otci [8,29], Otec je v něm a On v Otci [10,38; 14,20; 17, 21], kdo vidí jej, vidí Otce [14,9], protože „já a Otec jedno jsme“ [10,30]. Proto může autoritativně zvát k sobě [7,37; sr 4,14], aby dosáhl s sebou spojení těch, kteří přijali pozvání, podobné jeho spojení s Otcem [14,20; 15,7nn; 17,22.26]. Bez něho nemůže nikdo učiniti nic, co by obstálo v očích Božích [15,5]. Neboť on je to pravé světlo světa [1,9; 8,12], chléb života [6,35.48], vinný kmen pravý [15,1.5], dveře ovcí [10,7.9], cesta, pravda i život [14,6], vzkříšení i život [11,25]. On je Králem pravdy [18,37]. Na správném poměru k tomuto já se rozhoduje život i smrt člověka i lidstva. Podobně mluví Zj o oslaveném Kristu a jeho jménem [2,27n; 3,21; 22,16], při čemž je jednota mezi božským já a Kristovým já naprostá [3,19 sr. Př 3,12; Zj 21,6 mluví Bůh totéž, co 22,13 Kristus]. Kristus plnoprávně zastupuje Boha.

Lidské já se stává nábožensky významné tam, kde jde o vyznání víry [J 1,14.16; 6,69; 19,35; 20,31; 21,24; 1J 1,4; 4,14.16] nebo o napomenutí a povzbuzení z víry [1J 2,1.7.12nn; 5,13; Zj 22,18n]. Zvláště u Pavla stojí autorita Božího pověřence [1K 7,7n.10.12] za jeho osobními výzvami, do nichž většinou zahrnuje i sebe, aby své čtenáře neranil [Flm 4.8n.19n; 1K 15,9.11; 2K 1,23; 2,10; Ř 6,11; 13,12n; Ga 5,25n; 1Te 5,5nn; 2K 7,1.8]. Ř 7 bývá chápáno jako kus vlastního životopisu Pavlova [zvl. v. 7.9.13], ale správnější je názor, že tu jde o vylíčení vrcholné krise, ke které vede Zákon každého Izraelitu, jenž poctivě stojí před Bohem. Pavel tu ovšem mluví jako „prvotina židovského lidu“ [Ř 11,16]. Do onoho já v Ř 7 započítává i sebe, ale současně popisuje „dějiny“ každého já, jež v době před Mojžíšem žilo bez Zákona [7,9]. Tak byl hřích mrtev [v. 8]. Když však vstoupil do dějin Zákon, ožil hřích a zvrátil to, k čemu byl dán Zákon, sám o sobě dobrý a svatý, v pravý opak. Byl dán k životu, ale způsobil smrt [v. 10]. O tomto období „k smrti“ mluví Pavel ve v. 13–20. Zákon žene člověka do rozporu s vlastním já [v. 16 nn 25b]. Je to hrozná zákonitost rozpolcenosti, ovládající přirozeného člověka [v. 21-23], jejímž cílem je smrt [v. 24]. Ale tato rozpolcenost je jen přípravou pro vítězství v Kristu Ježíši [8,1 sr. 5,1.18; 7,6], jež popisuje kap. 8. Nová zákonitost vstupuje do lidského já, zákonitost Ducha. Duchovní já nastupuje místo tělesného já [8,4nn].