Tvárnost

Tvárnost, stč. = vnější podoba, forma, zdání; krása, lepost; to, co lze spatřit očima. Podle Ex 24,17 měla *sláva Hospodinova podobu spalujícího ohně. Duch, kterého podle Jb 4,16 spatřil Elifaz, měl jakousi formu, ale nebylo lze rozeznat jeho tvář. Ten, který seděl na nebeském trůnu ve vidění Ezechielově, měl t., podobu člověka [Ez 1,26; sr. Dn 1,15; Zj 4,7]. Bůh varuje Samuela, aby se nedal mýlit vnějším vzhledem a krásou člověka [1S 16,7]. „Chlubit se v t-i“ [2K 5,12] = hledat slávu ve vnější tváři, chlubit se vnějškem [chlubit se na oko?]. Řecké profasis [= udánlivý důvod, záminka, předstírání, zdání, okázalost, sr. Mt 23,14; Mk 12,40; L 20,47] je přeloženo t. ve F 1,18. Škrabal překládá: „S vedlejším úmyslem“. Ap. Pavel tu myslí na ty, kteří buď byli žárliví na jeho úspěchy nebo mu záviděli „mučednickou korunu“ anebo konečně chtěli v apoštolovi vzbuditi závist, a tak hlásali Krista z těchto vedlejších pohnutek. Ale Pavel nad tím nenaříká. Jen když je hlásán Kristus! V 1Te 5,22 napomíná Pavel, aby se věřící varovali všeliké ‚zlé t-i‘, t. j. všelikého zlého zjevu [Žilka]. Hejčl překládá: „Toho, co je jakkoli zlé, se zdržujte“; Škrabal: „Zdržujte se všelikého způsobu zla“, t. j. každého zla, ať už má jakoukoli podobu. – Těžký je výrok Ko 2,23 Kralické t. je tu překladem řeckého logos = slovo, jméno. Žilka překládá: „Dává si to jméno moudrost, ale není to než libovolné pobožnůstkářství, ‚pokořování sebe‘ a týrání těla, ale nemá to vůbec ceny“. Souček: „Což má [sice] jméno moudrosti v svémocné pobožnosti a pokoře a bezohlednosti k tělu, [ale] není v žádné cti, [jest to] k ukojení těla“. Pavel se obrací proti gnostickým spekulacím a asketickým předpisům, jež sice „vypadají velice svůdně a vydávají se za pravou tajemnou moudrost; je tu zdůrazněna pobožnost, veliká a vnějšími znameními [askesí] se projevující pokora a bezohledná přísnost k požadavkům těla, čímž se má uvolniti cesta k duchovním silám lidským. Za tímto působivým zdáním však není pravého a správného jádra: není s tím spojena žádná pravá čest, jež by obstála před Boží tváří. Všecka tato pobožnost je jen svémocná, lidmi vymyšlená“ [J. B. Souček, Výklad Ko, str. 63].