Pobožnost

Pobožnost. Kral. ve SZ mají tento výraz pouze jednou, a to v Rt 3,10. Překládají tak hebr. chesed [= přízeň, laskavost, dobrota, ale i láska k Bohu Jr 2,2]. Rut svým činem prokázala svou lásku k Božím ustanovením a tím i ke svému zemřelému muži ještě krásněji než dříve, protože se snažila podle levirátního práva [*Levirátní sňatek] dosáhnouti potomka pro svého zemřelého muže od staršího příbuzného.

Jinak se vyskytuje výraz p. pouze v NZ, a to ještě v pozdních jeho spisech. Jde tu o překlad řeckého eusebeia, theosebeia nebo slovesa eusebein. Jsou to výrazy příznačné pro řecké [hellenistické] ovzduší, neboť soustřeďují pozornost na lidskou stránku vztahu k Bohu v mnohem větší míře, než je tomu na př. u pojmu víra, poslušnost a pod. Theosebeia je v LXX někdy překladem SZ výrazu *bázeň Boží [Gn 20,11; Jb 28,28; ač častější je překlad jiný [fobos Kyriú]]; označuje původně to, co dnes nazýváme náboženství na rozdíl od pověry a atheismu. Ženy, které se přiznávají ke křesťanství, mají osvědčiti tuto svou p. [= zbožnost] dobrými skutky [1Tm 2,10; sr. J 9,31 kde theosebés je přeloženo „ctitel Boží“, jenž se právě vyznačuje činěním vůle Boží]. P. je tedy to, čím se víra v Boha projevuje navenek ve skutcích i slovech. Podobně je tomu s výrazem eusebeia, jenž v klasické řečtině označuje kulticky správný a Bohu milý život. 1Tm 2,2 vyzývá věřící k modlitbě za vrchnost, aby se nemusili se svou p-í [= zbožností] skrývat. V tomto osvědčování p-i se má cvičit a posilovat i Timoteus [1Tm 4,7n], aby se stal dobrým služebníkem Ježíše Krista, vykrmeným slovy víry a pravého učení, jež se právě projevuje a osvědčuje mravně-náboženským životem [1Tm 6,3] a je na něm založeno. Známost spasitelné pravdy má právě směřovat, vést k p-i [Tt 1,1]. Tato p., jež přináší bohatství v Bohu [sr. L 12,21], projevuje se také spokojeností s tím, co člověk má. Jejím opakem je milování peněz [1Tm 6,6-11]. Milování peněz je jednou z mnoha známek, podle nichž lze rozeznat, zda p. je jen na oko, jen maskou či skutečností [2Tm 3,1-5]. Na praktickou stránku zbožnosti ukazuje i napomenutí vdov, aby především svou vlastní domácnost proměnily v dům Boží [1Tm 5,4; Žilka: „(Dívky) nechať se především naučí, že jest zbožné sloužiti vlastní rodině“; Hejčl-Sýkora: „Ať se ony učí nejprve povinnostem k své vlastní rodině“; Škrabal: „Ať se nejprve učí míti ve zbožné úctě vlastní rodinu“; J. Weisz-F. Koehler: „(Vdovy) ať se především naučí uplatňovat zbožnost ve vlastním domě“]. 2Pt 1,6 a 7 staví p. do těsné blízkosti s trpělivostí a milováním bratrstva, s nimiž je spjata v jeden řetěz křesťanských ctností, začínajících horlivostí a končících láskou. „Svatý život a zbožnost“ jsou podle 2Pt 3,11n dokonce s to „urychliti“ příchod dne Páně [Kral. „chvátajíce ku příští dne Božího“; Hejčl-Sýkora: „urychlovati příchod dne Páně“. Podobně Škrabal, Bousset a j.]. Ovšem, tato praktická zbožnost má svůj základ, své tajemství, svou tajemnou podstatu v tom, který se „zjevil tělesně, byl ospravedlněn Duchem, ukázal se andělům, hlásán pohanům, vírou uznán ve světě, vzat v slávu“ [Žilka 1Tm 3,16]. Tímto směrem ukazuje i 2Pt 1,3, jež vyzdvihuje, že „všechno potřebné k zbožnému životu [Kral. „k životu a pobožnosti“] darovala nám božská moc poznáním toho, jenž nás povolal vlastní slávou a ctností [= mocí, mocným činem]“.