Příčina

Příčina, východisko, podnět, důvod, příležitost, záminka. Hebrejština může určitým tvarem každého slovesa [t. zv. kausativním kmenem] vyjádřit, že někdo dal podnět k něčemu, byl příčinou něčeho [na př. Nu 16,41; 32,15; 2S 12,14; Mal 2,8], ale má také celou řadu výrazů, jimiž je opsáno české p., příležitost [Dn 6,5], záminka ke sporu [Sd 14,4; 2Kr 5,7; Jb 33,10], podnět [Jr 2,24], nastrojení, uložení [Boží 1Kr 12,15; 2Pa 10,15]. Bez příčiny = bez zavinění, bezdůvodně [Jb 2,3; 9,17; Ž 7,5; 25,3; 35,7.19; 109,3; Př 3,30; 26,2; Pl 3,52]. „Z příčiny pokoje“ = pokojně [1Pa 12,17]. „Příčinou někoho“ = pro někoho, kvůli někomu [Ž 6,8; 69,7; Iz 49,19]. V Kaz 8,5n je tak přeloženo hebr. mišpát = soud, rozhodnutí, úsudek; to, co je správné.

Řecké aformé znamená v 2K 5,12 příležitost, podnět, východisko činnosti [v tomto případě chlouby]. Pavel tu vysvětluje, že při své písemné obraně proti pomluvačům, v níž odhaluje své pohnutky misijní práce, nesleduje svůj prospěch, ale prospěch čtenářů, aby se jím mohli chlubit jako vlastním apoštolem proti těm, kteří ho mezi nimi snižují pro osobní prospěch. V 2K 11,12 tentýž řecký výraz znamená pokryteckou záminku [sr. L 11,54]. Pavel by býval měl nárok na to, aby se dal vydržovat sbory, v nichž pracoval – v prvotní církvi to bylo samozřejmé – ale úmyslně se vzdává tohoto nároku, aby znemožnil záminku svých protivníků k pomluvě anebo aby se na něho nemohli odvolávat, když sami káží ze ziskuchtivosti a zatěžují sbory svými nároky. Odpůrci totiž by byli rádi, kdyby i Pavel přijímal od věřících odměnu za svou práci. To by byla pro ně záminka, že Pavel činí totéž, co oni, že se od nich v ničem neliší. Tím se totiž tito odpůrci chlubili, jak ironicky dodává Pavel.

- Při výkladu 1Tm 5,14 záleží na tom, jaký význam dáme výrazu „protivník“. Jde-li o odpůrce církve, ať už židovské nebo pohanské, pak bylo nebezpečí, že mladé vdovy svým neukázněným životem [sr. v. 11 n] budou dávat záminku protivníku k pomluvám proti církvi. Ale už Bengel, který sice myslí na pozemské odpůrce, upozorňuje na to, že „protivník“ na některých místech znamená satana a že v. 15 skutečně mluví o satanu. To vede Bertrama v Theol. slovníku k NZ k tvrzení, že v 1Tm 5,14 jde o satana, jemuž vdovský stav je odrazištěm [Kral. příčinou] k svedení mladé vdovy na scestí. Jen tak prý lze vysvětliti důrazný požadavek, aby se mladé vdovy znovu vdávaly a tak odňaly satanu vnější podnět ke svodům. Ale nejen vdovství, nýbrž i sám Zákon může být podle Pavla [Ř 7,8.11] podnětem ke hříchu. Neboť v člověku odhaluje všecku jeho žádostivost, kterou by ani neznal, kdyby mu ji Zákon tak jasně nepopsal. Právě Zákon dává hříšnosti v člověku podnět, aby se zabývala různými zakazovanými žádostmi. Boží zákaz dráždí hřích k otevřenému odporu proti Bohu. Zákon ovšem není vinen na tomto hříchu právě tak, jako strom v ráji neměl viny na neposlušnosti Adamově nebo příchod Kristův na zamítnutí se strany Židů [J 15,22, sr. Žd 10,29]. Ale odpůrci křesťanovy víry si dovedou vzít každý dobrý Boží dar za záminku ke svodu, za materiál, s nímž pracují. Tak i křesťanská svoboda se může stát záminkou hříšné tělesnosti [sr. Ga 5,13, kde aformé je přeloženo „zámysl“]. Všecko, co dává Bůh ze své milosti, může se proměnit v příčinu k *pohoršení, v osidlo a *pokušení. „Bez příčiny“ u Mt 5,22 je vsunuto do některých řeckých rukopisů a překladů. Podle nejstarších a nejhodnověrnějších textů Ježíš zakazuje nenávistný hněv vůbec, aby zdůraznil, že Bůh nesoudí jen podle uskutečněných činů, ale už podle hnutí mysli, podle smýšlení. Zdá se, že i ono „kromě příčiny cizoložstva“ [= kromě důvodu smilství] u Mt 5,32, je rozšířením stručnějšího a radikálnějšího výroku u Mk 10,11. „K mnohým řečem příčiny jemu dávati“ [L 11,53] = zaplétati jej do řečí o mnohých věcech, zahrnovati jej všelijakými otázkami. 1Tm 2,14 je lépe překládati se Žilkou: „Žena byla svedena a dopustila se přestupku“, nebo se Škrabalem: „Dala se svésti a přestoupila zákaz“. Na ostatních místech vystačíme překladem „důvod“ [L 23,22; Sk 4,21; 10,21; 13,28; 19,40; 2Tm 1,6.12].