Strom

Strom. *Rostlina, rostlinstvo. O Šalomounovi se tvrdí v 1Kr 4,33, že napsal mezi jiným také jakousi botaniku, „počna od cedru, kterýž jest na Libánu, až do mchu [= mechu], kterýž roste na zdi“. O jednotlivých stromech najdeš poučení pod příslušnými hesly.

Nejen prameny, studnice, skaliska a hory, ale i s-y označovaly starověká posvátná místa, o nichž se věřilo, že stojí v tajemné souvislosti s božstvem anebo s jinými nadpřirozenými silami. V Palestině to souviselo také s tím, že tato země nebyla bohatá na lesy a význačné s-y poutaly k sobě pozornost. Zdá se, že starověcí národové byli přesvědčeni, že každý s. má svého „pána“, svého vládnoucího ducha nebo „duši“. Pedersen se domnívá, že místní jméno Baltamar [Sd 20,33, *Bál po stránce zeměpisné, č. 14], hebr. ba'al támár [= pán palmy] ukazuje tímto směrem. Jb 31,39 ujišťuje, že země nevolala proti němu a že „držitelé duší jejích“ [hebr. duše be'al-é jejich] nepřivodil ke vzdýchání surovým využíváním. Pedersen i tu vidí doklad, že s-y měly svá božstva. Posvátnými místy, jež měla tak význačné místo ve vypravováních o praotcích Izraele, byly převážně prastaré svatyně u posvátných s-ů. Tak na př. Abram postavil první oltář Hospodinu na území Palestiny v *rovině More, t. j. nejspíše u věšteckého dubu More [Gn 12,6n], kde mu Bůh zaslíbil zemi za dědictví. Jiný takový s. stál v Mamre u Hebronu [Gn 13,18, sr. 18,4.8], jiný v Sichemu [Joz 24,26] a v Ofra [Sd 6,11.19]. Také Jákob zakopal cizí modly i náušnice pod dubem u Sichem [Gn 35,4]. Byl to nejspíše posvátný dub domácího obyvatelstva. Zároveň toto vypravování ukazuje na rozhodnost Jákobovu, se kterou skončil se starými božstvy. Ale nejde jen o bývalé pohanské svatyně. O Abrahamovi čteme, že nasázel stromoví v Bersabé a vzýval tam jméno Hospodinovo [Gn 21,33]. Ne nadarmo bydlela Debora „pod *palmou na hoře Efraim“ [Sd 4,6], Saul na pahrbku pod jabloní zrnatou [1S 14,2] a později pod hájem v Ráma [1S 22,6], a Debora, chovačka Rebeky, byla pochována pod dubem [Gn 35,8, sr. 1S 31,13]. *Monenim. Šelest korun moruší pokládal David za zvláštní Boží pokyn [2S 5,23n]. Je také příznačné, že se Bethel, stará kananejská svatyně, za starodávna nazývalo Lůza [Gn 28,19; 35,6], t. j. Mandloň, jež byla patrně předmětem modlářského kultu. Ne nadarmo vytýká bible králům a lidu, že obětovali pod každým s-em [dřevem] zeleným [1Kr 14,23; 2Kr 16,4; 17,10; 2Pa 28,4; Jr 2,20; 3,6.13; Ez 6,13; 20,28; Oz 4,13]. Záhy byly rostoucí s-y nahrazeny pouhými stromovými kmeny, ašerami. Král. tu mluví o *háji [viz o tom podrobněji Bič II., kapitola Posvátné stromy, str. 86nn].

Možná, že s podvědomou úctou k životu s-ů, jež je patrná už z uvedeného místa u Jb 31,39, souvisely i některé předpisy, na př. zákaz, že žádný s. nesmí být přiřezáván ani roubován po tři roky po zasazení, aby mohl dospět. Ovoce čtvrtého roku patřilo Hospodinu a teprve ovoce pátého roku smělo býti zužitkováno majitelem [Lv 19,23-25]. Také při obléhání nepřátelského města nesměly být ovocné s-y poráženy s odůvodněním: „Což jsou s-y polní lidské bytosti, abys jich užíval ke své obraně?“ [Dt 20,19n v překladu Pedersenově]. I život s-ů musel býti respektován. Byly ovšem také výjimky, jako na př. v 2Kr 3,19.25.

Zvláštní oblibě ve výtvarnictví celého předního Orientu se těšily t. zv. stromy života. V Babylóně měly podobu palmy. Nedivíme se proto, že palma tvořila důležitou součást chrámové výzdoby i u Izraelců, jak vysvítá z 1Kr 6,32.35; 7,36; Ez 41,18. Snad také některé sloupy, stojící před chrámy, představovaly s. života. Jejich ovoce přinášelo nesmrtelnost. Babylonský mythus zná také „s. pravdy“. Požívání jeho ovoce přinášelo poznání pravdy. Také ve vypravování o *ráji se vyskytuje v jeho středu s. života [Gn 3,22.24], který propůjčoval nesmrtelnost [sr. Zj 2,7; 22,2.14], a s. vědění dobrého a zlého [Gn 2,9.17; sr. Dt 1,39; Iz 7,15n], „příjemný očima a k nabytí rozumnosti žádostivý“ [Gn 3,6 překládá Luther: „Veselý s., protože činí moudrým“]. SZ pisatel použil tehdy běžných představ k tomu, aby vyznačil, že pro člověka ustanovil Bůh určité nepřekročitelné hranice. Hřích je právě překročení těchto hranic, protože chce nabýt moudrosti jinou cestou, než kterou určil Bůh. Podle Př 3,18 je s-em života božská Moudrost, „svědectví a závdavek věčného života“ [Kral. v poznámkách]. A poněvadž ústa *spravedlivého vynášejí moudrost [Př 10,31], je ovocem spravedlivého s. života [Př 11,30], t. j. přináší život těm, kteří se dostanou pod jeho vliv [sr. Př 15,4]. Podle Př 13,12 je splněná žádost s. života, t. j. naplňuje novou odvahou k životu, anebo, podle Kral., jest „věc nejpříjemnější a nejvděčnější“.

U Oz 14,8 se Hospodin sám přirovnává k zelenající se jedli v protikladu proti modlám. Slibuje Efraimovi, že jej bude vyslýchati a na něj patřiti a že se tedy nemusí obracet na modly. I ovoce Efraimovo se najde u Boha samého. K tomu Kral. v Poznámkách připojují: „Jáť jsem ten, pod jehož stínem před všelijakým nebezpečenstvím ochrániti se a bezpečen býti můžeš. Cožkoli při tobě dobrého jest, to vše ze mne jako z vinného kmene pochází; beze mne nemůžeš nésti ovoce. J 15,4n.“ Podle Ž 1,3 je blahoslavený muž přirovnáván podle Jr 17,8 ke s-u, zasazenému na břehu umělého zavodňovacího systému [sr. Gn 49,22; Dt 11,10; Jb 29,19], takže nezávisle na dešti vydává v pravý čas ovoce a jeho listí nevadne ani v největším žáru. V Ž 37,35n je ovšem výstraha, že ne každý člověk, podobný silnému, rozložitému, samorostlému [t. j. nepřesazenému, vyrostlému tam, kde vypučel a měl tedy hluboké a pevné kořeny] a zelenému s-u, je člověk blahoslavený a pobožný. U člověka blahoslaveného jde o stav trvalý [sr. Ž 92,13], u člověka, popisovaného v Ž 37,35n o stav dočasný [Ž 37,38n, sr. Jb 5,3; 20,4n; Ez 17,24; Dn 4,7.11. 20]. Někdy je lid staré smlouvy, jehož se ujímá Hospodin, nazýván „stromové spravedlnosti“ [Iz 61,3]. Jakmile však tyto s-y nenesou ovoce, musejí být vyťaty [Mt 3,10; 7,18n; L 13,6nn]. I v křesťanské církvi jsou stromové uvadlí, bez ovoce, dvakrát mrtví a vykořenění [Ju 1,12], t. j. nejen po vnější stránce, ale i vnitřně mrtví; tito lidé byli mrtvými před přijetím křesťanství, a stali se jimi znovu, když svým nemravným životem odpadli od pravého křesťanství. Výraz „dvakrát mrtví“ lze snad také překládat „venkoncem, naprosto mrtví“. Obrat „kvésti bude mandlový s.“ v Kaz 12,5 vykládají Kral. alegoricky: „hlava bude šedivěti“. Jiní překládají: „Zavržena bude mandle“, t. j. starý člověk, nemající zubů, odmítne i tuto pochoutku.

V NZ-ě se často v Kral. překladu mluví o *dřevě [stč. = strom]. Tak L 23,31 staví proti sobě zelené a suché dřevo [Žilka: s.]. Bylo to obrazné rčení, běžné v tehdejším židovstvu [sr. Ez 17,24]. Ježíš tu sama sebe přirovnává k zelenému, míznatému s-u, jenž velmi těžko podléhá ohni; židovstvo pak je mu suchým, snadno zapalitelným s-em. A přece Bůh Ježíše neušetřil; musí jít cestou kříže a smrti. Musí-li však trpět on, zcela nevinný, čím větší a přísnější soud postihne nekající židovstvo, zůstane-li přes všecko své vyvolení v nevěře a neposlušnosti! Jiní vykladači vztahují oba obrazy na židovstvo. Ženy oplakávají Ježíše v době, kdy s. židovstva je ještě duchovně zelený, tedy živý. Jestliže se Židé mohou dopustit tak hrozného činu [ukřižování Mesiáše], co se stane, až tento s. uschne a přijde hodina záhuby? Nad tím mají ženy plakat. Žilka v tom smyslu překládá: „Činí-li toto lidé, dokud jsou s-y zelené, co se bude díti, až budou suché?“

Někdy má řecké xylon význam s-u života [Kral. překládají „dřevo života“]. Tak v uvedeném už místě ve Zj 2,7 jde o s. v nebeském ráji. Podle Zj 22,2 „s té i oné strany řeky je s. života rodící dvanáctero ovoce; každého měsíce dává zvláštní své ovoce; listí s-u je léčivé pro národy. Podíl na těchto s-ech života mají ti, kdo se dali očistit od hříchů krví Beránkovou“ [Zj 22,14] a tudíž zvítězili, třebas mučednicky, nad satanskými silami [Zj 2,7]. Ale této výsady může býti zbaven ten, kdo se nepoddá v poslušnosti prorockému slovu [Zj 22,19 podle lepších rukopisů v překladu Žilkově: „Ubere mu Bůh jeho podíl ze stromu života a ze svatého města“]. Že dřevo bylo také označením kříže Kristova, bylo řečeno v hesle „Dřevo“ [Ga 3,13; sr. Dt 21,23; 1Pt 2,24]. Zvláště v prvokřesťanském umění byl s. života znázorňován křížem Kristovým.