Utěšitel

Utěšitel, ten, který se pomocně slitovává a tak potěšuje [Iz 51,12, sr. 12,1; 49,13; 51,3; 52,9; Jr 31,13; Za 1,17; Ž 71,21; 86,17; 94, 19; 119,82, kde je užito téhož kořene n-ch-m *Utěšení]. Jde vesměs o činnost Boha, který jedině je s to účinně potěšovati [sr. Jb 21,34; Za 10,2; dále Kaz 4,1; Na 3,7]. Bůh jako u. je proto často přirovnáván k pastýři [Ž 23,4; Iz 40,11; Jr 31,8n] a k matce [Iz 66,11-13, sr. 2K 1,4]. *Potěšen, potěšení. Ovšem, Boží potěšování má i své prostředníky: především slovo [Ž 119,50], *soudy [Ž 119,52], proroky, kteří jsou zároveň soudci i těšiteli [Iz 43,22-28; Jr 31,18nn], a zvláště *Služebníka Hospodinova [Iz 61,2].

V NZ-ě jde vesměs o výraz paraklétos [= na pomoc přivolaný obhájce, zastánce, přímluvce, zástupce; ten, který mluví ve prospěch někoho před někým], který Kral. překládají také slovem *přímluvce [1J 2,1, advokát]. Řecké sloveso, z něhož je paraklétos odvozeno, znamená původně: k někomu naléhavě mluviti nebo volati. Tento základní význam může nabýti rozmanitého zabarvení. Tak volati o pomoc, prositi, napomínati, útěšně domlouvati, potěšovati. Především Ježíš sám sebe označuje za u-e, přesněji zastánce, když slibuje učedníkům jiného u-e [J 14,16]. Vedl, posiloval, zastával učedníky a radil jim [L 13,6-9; 22,31n; J 17] a podle 1J 2,1 jednou jako zmrtvýchvstalý bude jejich advokátem u Otce. Už ve SZ-ě se mluví o andělu-vykladači [přímluvci, Jb 33,23nn], o svědku před Bohem [Jb 16,19-22], vykupiteli [Jb 19,25nn], kteří stojí před soudnou stolicí Boží jako obhájci věřících, činících pokání [sr. Za 1,12; 3,1-10]; také v apokryfické a rabínské literatuře se mluví mnoho o přímluvcích u Boha. Ale NZ přisuzuje tuto úlohu zmrtvýchvstalému Kristu, který jako jedině Spravedlivý se zastává hříšníků za předpokladu, že v něho uvěřili a činí pokání [sr. Ř 8,26n.34; Žd 7,25; také J 16,26, kde se prošení Synovo za věřící předpokládá, a Mt 10,32n; Mk 8,38]. Jinými slovy vyjadřuje tutéž myšlenku Pavel Ř 8,34: Kristus za nás na pravici Boží *oroduje. To je základní smysl jeho učení o *ospravedlnění.

Jinak je titul paraklétos dáván jen Duchu sv., který po odchodu Ježíšovu zůstane s učedníky na věky [J 14,16; 16,7]. Je poslán Otcem, po případě Kristem [J 14,16.26; 15,26; 16,7] nikoli *světu, který jej nemůže přijmouti, nemá-li přestat býti světem [J 14,17], nýbrž učedníkům, aby je všemu naučil, ale v souhlase s tím, co učil a činil Ježíš a s odkazem na něho [J 14,26; 15,26; 16,13n], a aby jim pomáhal vydávati svědectví o Kristu [Mk 13,11]. Jeho svědectví usvědčí svět z hříchu a dokáže, že Kristus má pravdu i vítězství na své straně [J 15,26; 16,8-11]. Ozývá se tu i myšlenka, že Duch je také zastáncem, zástupcem, jakoby „advokátem“ Božím: potvrzuje v myslích a životech lidských pravdu Božího slova. Z toho všeho je patrno, že překlad u. není dost výstižný pro řecké paraklétos. Spíš jde o Zastánce, Přímluvce, Pomocníka.