Potěšen, potěšení, potěšiti

Potěšen, potěšení, potěšiti, potěšovati [se]. Ve smyslu býti rozradostněn, plesati [hebr. gîl 23,24; sr. Ž 14,7; 21,2; Za 9,9 a j.]; býti příjemný, utěšený [hebr. ná'am, Př 24,25: „Ti, kdo nestranně soudí, budou utěšeni“, nebo „Těm, kteří nestranně soudí, bude se dařit dobře“]; nejčastěji však ve smyslu *těšiti [nchm], na př. při úmrtí [Gn 37,35; 2S 10,2; 12,24; Jr 16,7], v těžkostech [Rt 2,13; Jb 6,10] a zármutku [Iz 66,3] a j., při čemž ve většině výskytů tohoto slovesa jde o spasitelné zasažení Boží [Iz 40,1; 41,27; 49,13; 51,3.12.19; 54,11; 61,2; 66,13]. Žalmista touží po Božím potěšování [Ž 119,82], obveseluje se jím [Ž 94,19]; Jb 15,11 se ptá, zdali potěšování Boha silného jsou malá, a Ž 23,4 vyznává, že jej potěšují, t. j. posilují pastýřská hůl i prut Boží. Proroci předpovídají, že Bůh opět potěší svůj lid [Iz 57,18; Jr 31,13]. Ale i jiné hebr. výrazy souvisí s Boží činností [Ž 51,10; 86,4; 119,82] nebo s účinností jeho Zákona [Ž 119,70.92; Jr 15,16]. Potěšení vychází také ze vzpomínky na Jerusalem [Ž 137,6], zatím co věštci potěšují marností [Za 10,2]. Pl 1,16 naříká, že Bůh-Potěšitel je od něho vzdálen.

Tyto skutečnosti vrhají světlo i na NZ řecký výraz parakalein = domlouvati, t. j. naléhavě k někomu mluviti, jednak ve smyslu povzbuzovati, potěšovati, jednak ve smyslu prositi, jednak ve smyslu napomínati. Jde tu tedy o potěšování zvláštního druhu, jež zahrnuje prosbu [2K 5,10 překládají Kral. totéž sloveso „prosíme“], napomínání [Sk 2,40; 1Te 2,11; 2Te 3,12 překládají Kral. tentýž řecký výraz, který jinde překládají „potěšovati“, „napomínali jsme“] a potěšování [Sk 16,40; 2K 1,3nn; 7,13; 13,11; Ko 2,2; 1Te 3,7; 4,18 a j.]. Jde o potěšování, jež souvisí s evangeliem [L 3,18 překládá Žilka: „Ještě mnohým jiným napomínáním [parakalein] hlásal lidu radostnou zvěst“] a spásou [2K 1,6; Mt 5,4, kde potěšení má eschatologický ráz, ježto konečné potěšení je ovocem království Božího]. Podle 1K 14,3.31 patří potěšování vedle učení a utvrzování k úkolům prorockým a spočívá na zvláštním obdarování Duchem svatým [sr. Sk 9,31], charismatem [Ř 12,8, Kral. „napomínání“]. Jeho cílem je utvrzení u víře [1Te 3,2.7; 2Te 2,17], posílení a povzbuzení [2K 13,11; 1Te 4,18]. A potěšení evangeliem je s vnitřní nutností zároveň zdůrazňováním závazku čili napomínáním. Obrací se především na vůli. Pavel píše do Říma, že touží po tom, aby je utvrdil u víře [Ř 1,11], ale v dalším verši vykládá, co tím míní: „Abych spolu s vámi potěšen byl skrze společnou víru“. Povinností věřících je druhé v tomto smyslu „potěšovat“. Ne nadarmo se nazývá Barnabáš „synem utěšení“ [Sk 4,36 Žilka: „Syn potěšení“] a Sk 13,1 připomínají, že Barnabáš patřil mezi proroky a učitele, že tedy z prorockých darů měl obzvlášť dar potěšování. Tak jako smyslem a posláním celého Písma je naučení a potěšení [Ř 15,4n], jehož zdrojem je Bůh, tak také smyslem poslání Ježíše Krista je potěšení [2Te 2,16, sr. F 2,1], jímž se cítí Pavel naplněn přese všecko soužení [2K 7,4, sr. 2K 1,3nn]. Je to splnění SZ očekávání „potěšení izraelského“ [L 2,25, sr. Iz 57,18]. Pavel nazývá své kázání paraklésis = potěšení [Kral. napomínání 1Te 2,3; 1Tm 4,13]. Dokonce i apoštolský list, zvěstující svobodu od ceremoniálního zákona, je nazýván potěšením [Sk 15,31].

Kral. překládají také jiné řecké výrazy slovesem potěšiti, na př. anapauein [= odpočinouti, Zj 6,11; 14,13; uklidniti] o vnitřním povzbuzení a osvěžení [1K 16,18, Žilka: „Uklidnili jste ducha mého i vašeho“; sr. Fm 20, kde Kral. totéž sloveso překládají výrazem „očerstviti“, Žilka: „Občerstvi mé srdce v Kristu“, sr. v. 7; 2K 7,13]. – Paramytheomai, paramythia, paramythion [= vyslovovati soustrast, těšiti J 11,19.31; 1K 14,3; F 2,1 Kral: utěšení] ve smyslu povzbuzování [1Te 5,14 Žilka: „Těšte malomyslné“; 1Te 2,12]. – Euthymos [= klidné mysli; Sk 27,36 Hejčl- Sýkora: „Nabyli všichni dobré mysli“]. – Parégoria [= útěcha, potěcha, Ko 4,11]. – Eufrosyné [= radost, Kral. potěšení Sk 14,17]. Žádný z nich však nedosahuje významové plnosti slovesa parakalein a subst. paraklēsis.