Věrně, věrnost, věrný

Věrně, věrnost, věrný. Ve SZ-ě jde vesměs o překlad slov, jež souvisí s hebr. kořenem '-m-n: býti pevný, nepohnutelný; přeneseně: spolehlivý, pravdivý, pravdomluvný [sr. Dt 7,9; 32,4 o Bohu]. Je to pojem, příbuzný výrazům, označujícím celost, spolehlivost, *spravedlnost, normální stav, jehož pevnost, stálost a trvalost je zvlášť zdůrazněna. V 1S 26,23 jde o pravdivost ve slovu i skutku. Praví-li se ve 2Kr 12,15; 22,7, že se od dělníků a řemeslníků při chrámě nevyžadovaly výkazy ani účty za práci, protože věrně dělali, je to totéž, jako když se dnes řekne, že někdo pracuje ‚na čest a svědomí‘, tedy poctivě. Rovněž o vrátných domu se praví v 1Pa 9,22, že byli ustanoveni ‚na čest a svědomí‘ [Kral. ‚pro věrnost‘], že budou konat své práce poctivě. ‚Muž věrný‘ v Př 28,20 je člověk poctivý, spolehlivý. Podobně v 1S 22,14; Neh 13,13; Př 13,17; 14,5; 25,13; Iz 8,2; Dn 6,4; sr. Ž 89,38. V Př 11,13 je v-m člověkem označen ten, kdo na rozdíl od utrhače dovede dodržet tajemství. Karafiát překládá: „Utrhač, toulaje se, pronáší tajnost, [člověk] pak ducha věrného tají věc“ [sr. Lv 19,16; Př 10,12; 1Pt 4,8]. Možná však, že zde v-ý znamená tolik jako poslušný Boha, v-ý Bohu, spolehlivý, důvěryhodný v očích Božích, tedy: zbožný, jenž vytrvá při Bohu přese všecka pokušení a těžkosti a trpělivě na ně očekává [1S 2,35, sr. Nu 12,7; Neh 9,8; sr. Ga 3,9]. V-ý ‚prorok Hospodinův‘ [1S 3,20] může také znamenat důvěrník Hospodinův [sr. Nu 12,7], ten, jemuž byl svěřen důvěrný úkol. ‚Stane se vám v-é‘ [2Pa 20,20] = budete utvrzeni, obstojíte, budete stát pevně.

Praví-li se o Bohu, že je v-ý, myslí se tím, že je ručitelem náboženských a mravních norem, že dodržuje své smlouvy a plní svá zaslíbení, dohlíží na smlouvy jako svědek [Jr 42,5], a že je tedy možno plně na něho spoléhat [Ž 31,6; Iz 49,17]. Jeho úradky jsou osvědčená spolehlivost [Kral. ‚věrná pravda‘, Iz 25,1]. Ale právě proto, že sám je v-ý, vytýká nevěrnost svému lidu [Oz 4,1; 11,12; Ž 78,8.37] a srovnává ji s manželskou nevěrou [Iz 1,21]. Žalmista naříká, že vyhynuli v-í ze synů lidských, při čemž v-ost je mu souznačná s milosrdenstvím. Ale Bůh slibuje, že obnoví svůj lid, takže Jerusalem bude opět slouti městem v-ým [Iz 1,26], protože sám bude v tomto městě přebývat [Za 8,3].

V NZ-ě jde vesměs o překlad výrazů pistos, pistis, jež odpovídají hebr. kořenu -m-n, takže obdoby toho, co bylo řečeno o -m-n, najdeme v NZ-ě. Především jde o význam spolehlivý, pevný, stálý, kterého lze užíti o věcech i o osobách. Tak se ve Sk 13,34 na základě Iz 55,3 a Ž 89,4.29 mluví v překladu Žilkově o ‚posvátných zárukách‘, daných Davidovi [Škrabal: ,Dám vám svaté věci Davidovy, věci jisté']. Myslí se tu na mesiášské zaslíbení, jež se měla uskutečnit v Davidovci, ale pevná, jistá, spolehlivá mohla být jen u Toho, který sice prošel smrtí, ale byl vzkříšen z mrtvých. 1Tm 1,15 prohlašuje slovo [Kral. ‚řeč‘], že Kristus Ježíš přišel na svět spasit hříšníky, za spolehlivé a naprostého uznání hodné. O jiném takto naprosto spolehlivém slově se mluví ve 2Tm 2,11 a Tt 3,8. Také slova Zj jsou prohlašována za spolehlivá a pravdivá [Kral. ‚věrná a pravá‘, Zj 21,5; 22,6]. Podle Tt 1,9 se vyžaduje na biskupovi dbalost slova podle spolehlivého učení [Kral. ‚věrné řeči‘], aby byl schopen jednak povzbuzovati lidi ve zdravé nauce, jednak usvědčovati odpůrce. 1Tm 3,1 cituje nějaké běžné úsloví, že ten, kdo se uchází o biskupství, touží po dobrém díle, a prohlašuje je za správné a pravdivé [Kral. ‚věrná řeč‘].

Mluví-li se o lidech ve spojení s věrností, myslí se na jejich naprostou pravdivost a spolehlivost [Žd 3,5], ať už jde o služebníka [Mt 24,45; 25,21.23; L 19,17] nebo o správce [Kral. ‚šafář‘, L 12,42; 16,10-12] nebo o apoštoly, kteří jsou služebníky Kristovými a správci Božích tajemství, s nimiž musejí poctivě hospodařit [1K 4,2], nebo o Timotea [1K 4,17], nebo o jiného pracovníka v církvi [Ef 6,21; Ko 1,7; 4,7; 2Tm 2,2; 1Pt 5,12] nebo o ženy jáhnů [1Tm 3,11]. Ap. Pavel v 1K 7,25 dává o pannách radu jako někdo, „komu se dostalo od Pána milosrdenství, že zasluhuje důvěry“ [Žilkův překlad; podobně Škrabal. Hejčl překládá: „jemuž se dostalo od Pána milosrdenství, abych byl spolehlivý (rádce)“]. Podobně v 1Tm 1,12 děkuje Kristu Ježíši, že ho uznal za tak hodného důvěry, aby mu mohl svěřiti službu, ač byl dříve ruhač, pronásledovatel a násilník. Ve Zj 2,10 se mluví o pevnosti, vytrvalosti ve víře až do smrti [sr. Zj 2,13; Mt 10,22; 24,13; Mk 13,13].

O Bohu se užívá řeckého výrazu pistos, když se chce vyjádřit, že člověk může na něho úplně spolehnout, že mu smí plně důvěřovat. To, že korintští věřící mohou s nadějí očekávat výsledek posledního soudu, nespočívá v jejich nynějším duchovním stavu, nýbrž v Bohu, který zůstane věren svému započatému dílu mezi nimi a také je spolehlivě dokončí [1K 1,8n]. Právě tak se mohou Korintští plně spolehnout, že s pokušením jim dá i východisko, aby všecky zkoušky mohli unésti [1K 10,13]. Stejně se dovolává Pavel Boží spolehlivosti v 1Te 5,23, když vyslovuje přání, aby je Bůh posvětil skrz naskrz, a je přesvědčen, že to učiní, protože je povolal a svého díla neopustí. Podobně je tomu ve 2Te 3,3; Žd 11,11; 1Pt 4,19; 1J 1,9. Ve 2Tm 2,12n se zdůrazňuje myšlenka, že Bůh je věrný, t. j. nemůže zapřít svou podstatu. Zůstává věrný, spolehlivý ve svých slibech [sr. Žd 10,23], ale také ve svých hrozbách, že potrestá zlé. To znamená, že se oddělí od těch, kteří se k němu obracejí zády a jeho věc zrazují. Proto se může Pavel zapřísahat věrností Boží, jež nekolísá mezi ‚ano‘ a ‚ne‘, a jež bdí nad tím, aby jeho služebník nekolísal mezi ano a ne a lehkomyslně nic nesliboval: „Jak je Bůh věrný, v našich slovech k vám není ‚ano‘ i ‚ne‘“ [2K 1,18 v překladu Škrabalově].

Aby Ježíš Kristus mohl být veleknězem v záležitostech u Boha, t. j. k usmiřování hříchů svého lidu, věrným veleknězem, na nějž lze spolehnout, musel se podle Žd 2,17 stát člověkem. Tak se stal schopným přispěti člověku na pomoc. Ale i Otec na Syna spolehl a Syn jeho důvěru nezklamal; byl věrný tomu, kdo jej ustanovil, až do sebeobětovné smrti [Žd 3,2; 9,12.14n]. Proto je ve Zj 1,5 [sr. 3,14] nazýván svědkem ‚věrným a pravým‘ [sr. 2,10.13]. Ale i v tomto označení je obsaženo nejen to, že vytrval až do konce, nýbrž i přesvědčení o jeho naprosté spolehlivosti, jež musí vést k vítězství [Zj 19,11].

Někdy výraz v-ý má význam důvěřující, věřící v protikladu proti pochybování [J 20,27] nebo nevěře v Krista. ‚Věrná Pánu‘ [Sk 16,15] = věřící v Pána [neklamající Pána? Sr. Iz 1,21.26], přiznávající se ke Kristu. ‚Věrní v Kristu‘ = věřící křesťané [Ef 1,1; Ko 1,2]. Podobně samotné ‚věrný‘ = přiznávající se ke Kristu [2K 6,15; 1Tm 4,12; Zj 17,14]. ‚Věrně děláš‘ ve 3J 1,5 může znamenat ‚jednáš podle víry‘ [Hejčl].

Řecké pistis, překládané obvykle výrazem *víra, může znamenat také věrnost, spolehlivost, pravdivost. Ježíš vytýká zákoníkům u Mt 23,23, že zapomínají na spravedlnost [Kral. ‚soud‘], milosrdenství a věrnost. L 11,42 shrnuje milosrdenství a věrnost ve výraz ‚láska Boží‘ [= láska k Bohu], z níž všecky tyto tři mravní vlastnosti plynou. Tt 2,10 staví věrnost v protiklad kradení. Ga 5,22 počítá v-ost mezi dary Ducha sv. Ř 3,3 se praví, že nevěra, nespolehlivost, neposlušnost některých Izraelců, jejich jednání proti smlouvě nebyly s to zmařit Boží věrnost ke smlouvě a zaslíbením. On nezůstane žádný slib dlužen [sr. Ř 11,25n; Ž 33,4], zůstane pravdivým, i kdyby každý člověk byl lhář. Ve Zj 2,19 jde nejspíše o víru, stojící v jedné řadě s láskou, službou a trpělivostí.