Zelótes

Zelótes [L 6,15; Sk 1,13], přívlastek, který dal Lukáš apoštolu Šimonovi na rozlišení od Šimona Petra. Mk 3,18 a Mt 10,4 ho jmenují Šimonem *Kananitským [aram. kanná‘á, kannaj = horlivec, řecky zélótés; anebo aram. kánánaj = z Kány]. Byl snad kdysi členem sekty zelótů, která existovala vedle farizeů a Essenů a navazovala na lidové hnutí odporu, započaté r. 6 po Kr. jakýmsi Judou z Galileje [sr. Sk 5,34nn] a bývalým farizeem Zadukem [Sádochem] proti římské vládě za sčítání lidu, jež bylo nařízeno za Quirinia [bibl. *Cyrenia]. Zdá se však, že už otec Judův Hizkiáš byl náčelníkem vlastenecké sekty, kterou Josephus Flavius označuje výrazem ‚loupežná rota‘, což je vysvětlitelné z přátelství Flaviova k Římanům. Farizeové pokládali za prototyp zelótství Fínesa, syna Eleazarova [Nu 25,5nn]. Snad také Židé, kteří se zapřisáhli, že zabijí Pavla, patřili k z-ům [Sk 23,12nn]. Někteří vykladači vztahují i Mt 11,12 na revoluční úsilí z-ů. Přirozeně, že z-i odmítali placení daní římskému státu [sr. Mk 12,13-17]. I když mezi učedníky Ježíšovými snad někteří sympatisovali se z-óty a jejich metodami [sr. Mk 3,17; L 9,54], museli se brzy přesvědčit, že Ježíšovo přikázání lásky i k nepřátelům [Mt 5,43n] a výzva k trpělivosti [Mt 5,38nn] jsou v podstatě proti z-ismu. *Horlivost. Z-ótům přičítá Josephus Flavius vinu na pádu židovského státu. Očekávali jako farizeové příchod království Mesiášova, ale na rozdíl od nich nechtěli čekat na jeho uskutečnění. Ozbrojeným odporem, při němž se spoléhali na zázračné zasažení Boží, chtěli uspíšit splnění izraelských nadějí. Po vyvrácení Jerusalema za Tita [r. 70-73 po Kr.] se dostaly hloučky z-ů z Palestiny do Egypta a po nové porážce a následujícím zničení tamní svatyně ustoupily dále na západ. Snad se tehdy dostala jedna jejich skupina až do Borionu při Velké Syrtě [Bič II., 56].