Lékařství

Lékařství. Nejstarší stopy lékařské vědy vedou do Egypta. Každá egyptská mumie předpokládá jakousi znalost anatomie [Gn 50,2]. Ne nadarmo Jeremiáš přiznává Egypťanům znalost „mnohého lékařství“ [Jr 46,11]. Cyrus a Darius podle Herodota posílali v nemocech pro lékaře až do Egypta. Je zajímavé, že v Ex 1,15 čteme o hebrejských porodních babičkách v Egyptě a v Dt 7,15; 28,60; Am 4,10 mluví o Egyptě jako o sídle zvláštních nemocí. I to nutně vedlo k zabývání se lékařstvím. Pozornost, jakou Egypťané věnovali zemřelým, byla také prospěšná rozvoji lékařské vědy. Již r. 300 př. Kr. se shledáváme se školou lékařskou v Alexandrii, jež pěstovala léčivé rostliny a zkoumala léčivé účinky různých chemikálií. Lékařství bylo většinou výhradním zaměstnáním kněží.

Palestina byla a je doposud celkem zdravá krajina. Její přirozená členitost jakož i nedostatek přístavů ji chránil před epidemickými nemocemi. Přesto kněžský zákoník [v podstatě Lv] má přesné návody lékařské, obšírné zvláště při popisování malomocenství.

Židé považovali nemoc za trest Boží [J 9,2], způsobený buď přímo Bohem [Dt 28,22; 32,39] nebo nějakým prostředníkem [Jb 2,7; Mk 9,17.25]. Pak ovšem nemoc kulticky znečišťovala [*Nečistý]. Vyléčení z nemoci bylo tedy nutně svědectví Božího odpuštění [Ex 15,26; Oz 6,1]. Tím se vysvětluje i to, že kněží byli většinou i lékaři [Dt 24,8]. I k prorokům přicházel lid o lékařskou radu a pomoc [1Kr 14,2; 17,18; 2Kr 4,22n; 20,7]. Smutné zkušenosti s lékaři jsou popsány v L 8,43; 4,23.

Je nasnadě, že lékařství nemohlo být plně vyvinuto tak dlouho, dokud lidé měli odpor k pitvě lidského těla. Kněží sice měli jakési ponětí o těle zvířecím, jež připravovali k obětem, a mohli si učinit analogický úsudek o těle lidském, ale přesto medicína byla stále ještě nedokonalá. Bible mluví o nemocech „k smrti“ [Iz 38,1], o nemoci „velmi těžké“ [1Kr 17,17], o nemoci nezhojitelné [2Pa 21,18], o ráně [patrně epidemii nebo malomocenství Ex 11,1; Nu 11,33], o prašivosti ustavičné [Lv 21,20], o vředu nejhorším [Dt 28,35], jindy všeobecně o nemoci [1Kr 8,37; Ž 35,13]. V Lv 26,16; Dt 28,22 se mluví o souchotinách, o zimnici [snad malarii], o zápalu [Kraličtí: pálivost]; časté jsou ve SZ narážky na mor a ránu [Nu 11,33; 14,37; 16,46; 25,9 atd.]. O nežitech se mluví v 1S 5,6; Dt 28,27.

O úplavici nejhoršího druhu je zmínka v 2Pa 21,19; Sk 28,8 [„červená nemoc“ je také úplavici].

Mezi léčivými prostředky [Kral. lékařství, stč. = lék Jr 8,22; 46,11; Ez 30,21; 47,12; Př 16,24; 17,22; Iz 53,5] vyskytují se v bibli umývání [2Kr 5,10], dieta [L 8,55?], slina [J 9,6], mazání [Jk 5,14], náplast z fíků [Iz 38,21], ocet s narkotickým účinkem [Mt 27,34.48; Mk 15,23.36; L 23,36; J 19,29], víno [1Tm 5,23], med, jenž podle starověkého názoru byl pokládán za prostředek proti škodlivým účinkům požívání ryb [sr. L 24,42]; také ovšem koření a listí [Ez 47,12]. O umění lékárnickém je zmínka v Ex 30,25-35; 37,29; 2Pa 16,14; Neh 3,8; Pís 3,6. Myslí se tu však spíše na voňavkářství než na medicinu.

Lékařské předpisy jsou popsány většinou v Lv.

Lékařské nástroje: nůž [Joz 5,3] a špice [Ex 21,6], jichž se užívalo jednak k obřízce, jednak k propichování uší. *Nemoc. *Malomocenství.