Kněz

Kněz je člověk, zplnomocněný k úkonům, spojeným s věcmi posvátnými, zvl. k službě při oltáři. V této své funkci jest kněz prostředníkem mezi člověkem a Bohem. Kněží odedávna tvořili zvláštní oddělenou třídu nejen u Židů, nýbrž i u pohanů. Na př. v Egyptě, Medii, Řecku, Římě [Gn 14,17; 47,22; 1S 6,2; Sk 14,13 etc.]. Pokud nebylo ještě stálých svatyň a organisovaného kněžství, konali jednotlivci sami za sebe nebo spíše za svou rodinu kněžské funkce, na př. Kain, Ábel [Gn 4,3n; Sd 6,18nn]. Za patriarchů hlavy rodů, Noe, Abraham, Izák, Jákob, Job. Stejně tomu bylo i u pohanů, kde hlava rodiny vykonávala oběti. Když později lid izraelský byl organisován u Sinaje a stánek úmluvy zřízen, nastala nutnost pověřiti určité osoby pro službu při oltáři. Zvolen k tomu Aron a jeho synové, jimiž se úřad kněžský přenesl na všecky potomky pokolení Leví [Ex 28,1; 40,12-15; Nu 16,3; 17; 18,1-8; Dt 33,8–11], s výjimkou těch, kteří nevyhovovali zákonným předpisům [Lv 21,16n; Nu 16,15]. Původně patrně nešlo vůbec o pokrevní příbuzenství. Levitou byl každý, kdo zastával kněžskou funkci [Sd 17,7] anebo kdo byl rodiči zasvěcen Bohu [1S 1,1]. Obřad posvěcení jest popsán v Ex 29 a Lv 8. Byl spojen s oběťmi a symbolickými úkony. *Roucha Aronova, jeho nástupců a kněží jsou popsána v Ex 28,39n; 39,2; Ez 44,17-19. Při všech bohoslužebných úkonech byli bosi. Než vstoupili do stánku úmluvy, umyli si nohy i ruce [Ex 30,17n; 40,30]. Dokud trvala jejich služba při stánku, nesměli píti vína a nápoje opojného [Lv 10,9; Ez 44,21], museli se v této době zdržovat pohlavního styku [Lv 15,16-18]. Hlavy nesměli holiti, nýbrž toliko ostříhati. Měli zakázáno ženiti se s vdovou nebo zahnanou a měli se ženiti toliko s pannou z Izraele nebo vdovou po knězi [Lv 21,7.14; Ez 44,22]. Hlavní jejich povinnosti byly tři: přisluhovat ve svatyni Hospodinově, vyučovat lid zákonu Božímu [Ag 2,12-14] a doptávati se na Boží vůli skrze *Urim a Thummim [Ex 20,30; Dt 33,8; Ezd 2,63; 2Pa 15,3; Jr 18,18; Ez 7,26; Mi 3,11] a jinak [nahlížením do jater a vnitřností a pozorováním různých znamení]. Zdá se, že za nejstarších dob bylo zjišťování vůle Boží předním úkolem kněze [Ex 17,9; Sd 17,5; 1S 28,6] a služba obětní stála až na místě druhém. [Hebr. kóhen souvisí s arab. kahin = vidoucí, žrec]. Ve svatyni, resp. v chrámě, to byly zvl. tyto povinnosti: opatrování ohně na oltáři pro zápalné oběti a udržování stálého ohně [Lv 6,12]; naplňování zlatých lamp před oponou čistým olejem [Ex 37,20; Lv 24,2], aby stále svítily. Obětování předepsaných obětí suchých i mokrých ráno a večer u dveří stánku [Ex 29,38]. Jiné povinnosti: vyložiti každý týden čerstvé posvátné chleby, troubiti na kovové trouby, prohlížeti nečisté, zvl. malomocné, udržovat stráž chrámovou. Ke kněžskému úřadu náležely také právní výroky v těžkých případech [Dt 17,8-13]. Kněžský soud byl konečný, protože byl právě soudem božským [Bič II., 116]. Účastnili se také válečných tažení [1Pa 12,23.27; 2Pa 20,21]. SZ kněz byl svému lidu ustavičnou připomínkou svatosti Boží, která zavazuje všechen lid, aby byl „lid zvláštní mimo [= nad] všecky lidi“ [Ex 19,5n], to znamená, aby usiloval o dosažení takového stavu, v němž by mohl kdykoli předstoupiti před svého Pána [Bič II., 117].