Kněz nejvyšší

Kněz nejvyšší, velekněz [Lv 21,10; Nu 35,25; 2Kr 25,18; 2Pa 19,11; Ezd 7,5]. *Kněz. Po pádu království získal na důležitosti i v otázkách politických, zvláště mohl-li se vykázat rodokmenem sádochovským. Od r. 160-153 př. Kr. byl Jerusalem bez velekněze. Pak nastoupili [za Makkabejců] veleknězi z obyčejných kněžských rodů. Jen tu a tam se objevil nějaký sádochovec, ale význam nejvyššího kněze v době Ježíšově zřejmě upadl. Z nejvyšších kněží jmenuje NZ Kaifáše [zastával úřad asi od r. 18-37; J 11,49n.51; 18,13n; Mt 26,57.62n; Mk 14,53.60n; L 22,54], Annáše [asi 6-15 po Kr.], který byl sice sesazen, ale měl stále značný vliv [L 3,2; J 18,13.24; Sk 4,6], a Ananiáše [Sk 23,2; 24,1]. Velekněz zasedal v synedriu buď jako předseda nebo člen spolu se zákoníky a staršími [Mt 26,57; Mk 14,53; L 22,54]. Mluví-li NZ o nejvyšších kněžích, předních kněžích [L 22,4.52], míní tím jednak správce chrámu, jednak ty, kteří měli dozor nad týdenním oddílem kněží, na něž připadla služba, jednak ty, kteří spravovali pokladny chrámové, nikoli jen nejvyššího kněze [Mt 26,3n.14n; 27,6; 28,11]. Někde výraz „přední kněží“ je zkráceninou za synedrium [Mk 15,3.10n; J 12,10; 18,35; 19,6.15.21; Sk 22,30]. Sk 4,6 mluví o pokolení nejvyššího kněze, t. j. o potomcích Sádochových. Sk 19,14 označují Scevu za předního kněze. Patrně tedy i v diaspoře byli vyšší kněží, ale velekněz byl jen v Jerusalemě, nepočítáme-li Oniu III., který v egyptském městě Leontopolis postavil chrám [kolem r. 170 př. Kr.]. Častým jmenováním předních kněží chce NZ naznačit, že nejen nejvyšší kněz, ale vůbec vedoucí představitelé náboženství odmítli Ježíše.

Velekněžství Kristovo je zdůrazněno zvláště v Žd na základě Ž 110,4; Gn 14,18. Kristus je knězem podle řádu Melchisedechova, který je víc než levitští kněží [Žd 7,1-28]. Je prostředníkem lepší smlouvy [Žd 7,22; 8,6-13; 9,15-22 sr. Jr 31,31nn; Ž 40,7nn]. Proniká skrze oponu, t. j. tělo své [svou obětí na kříži] k trůnu Božímu, a tak otvírá cestu věřícím [Žd 10,20] do svatyně. Tato rozhodující oběť se stala „jednou“ [pro vždy Žd 7,27] a nemusí být tudíž opakována. Neboť Kristus je Syn [Žd 5,5n], takže jeho velekněžství [Žd 3,1] nelze srovnávat co do účinnosti s velekněžstvím levitským. Proto také jen Syn může být „knězem na věky“ [Žd 7,21nn] jako ten, který je věčně živ k orodování a tudíž původce dokonalé spásy [Žd 7,25].