Prchlivost

Prchlivost, prudký hněv, zuřivost. Kral. tak překládají většinou hebr. 'af, chémá, chárón, kesef a za'am, ať už jde o p. lidskou nebo Boží [*Hněv Boží]. Nejužívanějším výrazem je hebr. 'af [Dt 29,20; 32,22; Sd 6,39; 2S 24,1; Ž 6,2; 69,25; 74,1; Iz 5,25; 10,25; Jr 2,35; Pl 3,66; 4,11; Dn 9,16 a j.], jenž původně znamená nos [’appajim = nosní dírky, chřípě]. Sloveso 'ánaf, z něhož je odvozeno subst. 'af, znamenalo původně funěti. Pro Izraelce byl nos méně orgánem čichu [Ž 115,6; Am 4,10], zato tím více orgánem prchlivosti. Rozpálí-li se p. Boží, vystupuje dým z chřípí jeho [Ž 18,9]. Příbuzným výrazem pro p. je chémá [2S 11,20; 2Pa 12,7; Ž 37,8; 59,14; 89,47 a j.], jenž původně znamená žár, jed [Dt 32,33; Ž 58,5; 140,4; o jedu střel Jb 6,4], rozčilení, vzrušení, ducha [Ez 3,14, kde Kral. mají „hněv ducha“]. Výlučně o p-i Boží je užito hebr. chárón od slovesa chárá = vzplanouti. Kral. překládají „p. hněvu“ [Ž 69,25; 78,49; Jr 25,38] nebo „hněv p-i“ [Ex 32,10; Jr 4,8; sr. Dt 29,24]. Jiní překládají: zuřivý hněv, rozpálení hněvem. – Hebr. kesef [Nu 16,46; 18,5; Iz 60,10. Iz 34,2 mají Kral. hněv] je odvozeno od slovesa kásaf = vypuknouti, propuknouti, vyraziti; přeneseně vyjeti, obořiti se na někoho [Kral. často: rozhněvání 2Kr 3,27]. – Za'am znamená původně zlořečení, klnutí [sr. Nu 23,7n; Př 24,24]. Proto může Iz 30,27 říci, že „rtové jsou naplněni p-í“ [sr. Jr 6,11; u Iz 26,20; Dn 8,19, překládají Kral. hněv; v Ž 78,49 zuřivost; u Ez 22,24: rozhněvání]. Můžeme souhrnem říci, že p. označuje vystupňovaný, náhlý, prudký hněv, „náramné rozhněvání“ [1S 20,30; 2S 12,5-13,21].

Doplňkem k tomu, co bylo řečeno v heslech *hněv Boží a *Hněv lidský ještě toto: SZ i NZ ví také o relativně oprávněném hněvu, mohli bychom dokonce mluviti o spravedlivém, posvátném hněvu člověka, jemuž nejde o obhajobu svých vlastních práv a nároků, nýbrž o pošlapaná práva a zneuznané nároky jiných, v prvé řadě ovšem Božích. Tam, kde se vážně počítá s hněvem Božím, nutno očekávat, že i hněv člověka dojde svého uplatnění. Tak se rozhněvala prchlivost Saulova dokonce pod vlivem Ducha Božího, když uslyšel o nešlechetnosti Ammonitských [1S 11,6n]; David se náramně rozhněval na vydřidušského boháče, který vzal jedinou ovečku chuďasovu, aby pohostil pocestného [2S 12,5], Nehemiáš na nebratrské poměry v Jerusalemě [Neh 5,6]. Zvláště však tam, kde šlo o porušení nároků a svatosti Boží, čteme často o hněvu těch, kteří Boží věci zastávali [Ex 16,20; 32,19; Nu 31,14; 2Kr 13,19], takže Jeremiáš může říci, že je „plný p-i Hospodinovy“ [Jr 6,11; sr. 15,17]. Naproti tomu ovšem zná SZ i bezbožný, sobecký hněv [Gn 4,5; 27,44n]. Zvl. Přísloví a Žalmy varují před p-í, jež škodí člověku, působí zlo [Př 15,1; 22,24; 27,4], vede k hříchu [Př 29,22]. Ž 37,7-9, který nabádá k zanechání p-i, dokonce praví, že „zlostníci vypleněni budou“ [Ž 37,9].

NZ mluví o hněvu Ježíšovu, jenž nenávidí to, co Bůh nenávidí [Mk 3,5], a je tedy vzhledem k nejužšímu spojení Ježíše Krista s Otcem zjevením hněvu Božího. Snad lze postřehnout stín hněvu i v řeckém embrimásthai, jež Kral. u J 11,33.38 překládají „zastonav duchem“ [Žilka: „rozhorliv se v duchu“. Tentýž výraz překládají Kral. u Mk 14,5 „zpouzeti se na někoho“, Žilka: „horšiti se“], O spasitelném hněvu, probuzeném samým Bohem, čteme v Ř 10,19. Jde tu spíš o žárlivý odpor, který má Izraele přivésti k pokání. V 2K 7,11 jmenuje mezi sedmi známkami pokání také „zažhnutí hněvu“. Jde tu buď o hněvivé rozhořčení nad tím, který spáchal nepravost, anebo o opravdový hněv nad vlastním jednáním. Jinak však NZ jen velmi zdrženlivě připouští lidský hněv, u jehož dveří číhá hřích [Ef 4,26], a napomíná k „zpozdilosti k hněvu“ [váhavosti k hněvu Jk 1,19]. Ko 3,8 [sr. Ef 4,31] vyzývá k odložení hněvu, p-i, zlobivosti, zlořečení a mrzkomluvnosti. Lidský hněv dává [poskytuje] místo ďáblu [Ef 4,26 sr. 6,4], zatím co potlačení hněvu dává místo Bohu [Ř 12,19]. Zatím co Boží láska zahrnuje v sobě i hněv nad nepravostí, lidská láska a hněv se navzájem vylučují [sr. 1K 13,5 o lásce, která se „nezpouzí“, neroztrpčuje].