Večeře

Večeře byla v Palestině hlavním denním jídlem. Staří Izraelci jedli obyčejně jen dvakrát denně, ráno a večer [Ex 16,12; 1Kr 17,6], nepočítáme-li lehoučkou snídani, skládající se z několika oliv nebo jiného ovoce. Hodovat za jitra bylo považováno za zvrácenost [Kaz 10,16]. První denní jídlo, skládající se z chleba, ovoce nebo mléka, bylo požíváno kolem poledne, kdy žár slunce nutil k odpočinku od práce [Rt 2,14], ale i toto jídlo bylo lehké [chléb namočený v lehkém víně s trochou pražmy nebo chléb s kusem ryby, J 21,13]. Jen mimořádní hosté, které bylo třeba uctít, dostávali i v poledne maso a víno [Gn 18,1-8; 43,16, sr. 1Kr 20,16]. Teprve za večerního chladu po západu slunce, když byla polní práce dokončena [L 17,7], zasedalo se k hlavnímu jídlu, t. j. v-i [L 14,17; sr. Gn 19,1-3; Ex 12,18]. Za nejstarších dob se sedávalo při v-i na bobku kolem kulaté kůže rozprostřené na zemi s mísou pokrmů tak, jak to dělají dodnes Arabové a Turci. Teprve později se lehávalo na polštářích [žíněnkách] kolem nízkého stolu [Est 1,6; 7,8; Ez 23,41; J 21,20]. U každého stolu byly obyčejně tři žíněnky, seřazené tak, aby čtvrtá strana stolu byla volná pro obsluhující služebnictvo, jež donášelo pokrmy. Na každé žíněnce ležely obyčejně jen tři osoby šikmo ke stolu, podepřené o levý loket, zatím co pravá ruka byla volná ke braní pokrmů. Při tomto uspořádání hlava toho, jenž ležel uprostřed anebo po pravém kraji, byla blízko prsou toho, jenž ležel za ním [J 13,23; 21,20]. *Stůl. Někdy se zúčastnily i ženy takového stolování [1S 1,4; Jb 1,4], ale po pravidle jedly odděleně.

Izraelci a Řekové právě tak jako dnešní Arabové si umývali před v-í ruce [Mt 26,23] v připraveném umyvadle [nebo umyvadlech].

Farizeové z toho udělali záslužné kultické obmývání [Mt 15,2; Mk 7,1-13]. Před zahájením v. byla pronesena modlitba [Mt 14,19; 15,36; 26,26; Sk 27,35, sr. 1S 9,13]. Kus chleba, namáčený do mísy s polévkou nebo omáčkou, sloužil místo lžíce [J 13,26]. Z Dt 8,10 se vyvinula děkovná modlitba po jídle. Slavnostnější v. byly pořádány při žních a vinobraní, při stříhání ovec [1S 25,6nn], o narozeninách [Gn 40,20; Mt 14,6], v den obřezání nebo odstavení dítka [Gn 21,8], při příchodu přátel [2S 3,20; sr. 2Kr 6,23], při svatbě [Gn 29,22] nebo uzavírání smluv [Gn 26,30] a pod.

Byl-li pozván host, žádala slušnost, aby se nejprve zdráhal. Teprve po druhém pozvání měl povinnost přijít [Mt 22,3], a to v nejlepším šatě, obyčejně bílém [Kaz 9,8] a snad i navoněném [Am 6,6]. Králové prý posílali pozvaným i roucho, v kterém měli přijíti. Bylo tedy urážkou, když host v tomto rouše nepřišel [Mt 22,11]. Každý host byl uvítán polibkem [L 7,45] a dána mu příležitost, aby si opláchl nohy a ruce [Gn 18,4; 19,2; L 7,44; J 2,6]. Někdy byly nohy hostovy osvěženy i vonným olejem [J 12,3, sr. L 7,38]. Účastníci mívali na hlavách i věnce [‚koruny‘, Iz 28,1; Kniha Moudrosti 2,7n]. Někdy byl ustanoven i správce hostiny, pečující o plynulost v., o pořádek [Sir 32,1n; J 2,9n] i o zábavu při v-i, jako o hudbu [Iz 5,12; Sir 32,5n], zpěv [2S 19,35; Am 6,4nn], tanec [Mt 14,6; L 15,25] a j. [Sd 14,12]. Herodot připomíná zvláštní zvyk při v-ích bohatých Egypťanů. Model mrtvoly v rakvi byl nošen kolem večeřadla se slovy: „Popatř na to, pak pij a raduj se; neboť až umřeš, budeš jako toto“ [sr. 1K 15,32].

Poněvadž v. u starých Izraelců měly kultický ráz [*Hody], je nasnadě, že se stala také obrazem eschatologické v. jako konečného radostného obecenství s Bohem a Kristem [Iz 25,6; L 14,16nn.24; Zj 19,9; sr. Mt 8,11; 26,29; L 22,29n a Zj 3,20]. Opakem této v. je ‚v. velikého Boha‘ ve Zj 19,17 [sr. Iz 34,6nn; Jr 46,10; Ez 39,17nn; Sof 1,7], k níž jsou zváni draví ptáci, aby zničili vojsko Antikristovo [sr. Mt 24,28; L 17,37].