Ovoce

Ovoce různého druhu mělo značný význam pro výživu i náboženský život Izraelců v Palestině. Proto po dobývání země platil zákon, že při obléhání města nesměly být zničeny ovocné stromy [Dt 20,19]. Porazit ovocné stromy při nájezdu na nepřátele mimo oblast, obsazenou Izraelci, znamenalo odnětí nejpřístupnějšího prostředku výživy a tudíž naprosté zničení protivníka [2Kr 3,19.25]. Jak záleželo Izraelcům na každém ovocném stromu, vysvítá i z podobenství Ježíšova [L 13,6-9; J 15,2] a zvláště z rabínské literatury. Mezi palestinským ovocem vypočítává Dt 8,8 víno, fíky, zrnatá jablka a olivu, Jl 1,12 přidává palmu a jabloň [tappúach], rabínská literatura rozšiřuje seznam ovoce, z něhož měly být odváděny desátky, o datle, broskve, ořechy, *mandle [Gn 43,11; Nu 17,8; Kaz 12,5; Jr 1,11], svatojanský chléb [L 15,16], hrušky, kdouli a mišpuli. O. mladých stromků bylo po tři první léta pokládáno za nečisté [„neobřezané“ Lv 19,23]. Proto bylo ulamováno. O. čtvrtého roku bylo zasvěceno Hospodinu [a kněžím Lv 18,13] a teprve o. pátého roku smělo být požíváno [Lv 19,23-25 sr. Dt 20,6].

Vinné hrozny byly většinou zpracovány na hroznovou šťávu [Gn 40,11] nebo víno, ale byly také osvěžující pochoutkou, tvořící část obchodu [sr. Dt 23,24; Neh 13,15], avšak také potravou chudých a příchozích [Lv 19,10]. Jen Nazareové se měli zdržovat jak vína, tak šťávy z hroznů [Nu 6,2nn] a dokonce i hrozinek [„suché hrozny“ Nu 6,3; 2S 16,1; „sušené hrozny“ 1Pa 12,40; sr. 1S 25,18; 30,12]. Sušené hrozny byly také dávány do koláčů z mouky, oleje a medu [’ašíšá, které Kral. překládají jednou kádě Oz 3,1; dvakrát lahvice 2S 6,19; 1Pa 16,3; jednou *flaše Pís 2,5 a. jednou grunt Iz 16,7]. *Fík patřil také k nejužívanější stravě starých Izraelců už od dob egyptských“ [Nu 20,5] pro svou výživnost a sladkost [Sd 9,11]. Byl prodáván na trzích [Neh 13,15] v Jerusalemě a v podobě lisovaných hrud uchováván [1S 25,18; 30,12]. Snad patřily k denní potravě vojáků [sr. 1Pa 12,38nn]. Byly rozeznávány rané [Oz 9,10; Iz 28,4; Jr 24,2] a letní fíky. O užívání fíků v lékařství viz Iz 38,21; 2Kr 20,7.

Také *olivy byly požívány, ač o tom není zmínky ve SZ, který připomíná jen olivový olej [Dt 8,8] jako produkt olivek, jež byly otrhávány rukou nebo střásány [Dt 24,20] anebo pozorně otloukány dlouhou tyčí, aby strom nebyl poškozen.

Ve 2Pa 31,5 se mluví o o. palmovém. Myslí se tu na *datle někdy po celé týdny spolu s mlékem tvoří jedinou potravu arabských beduinů. Jsou sušeny a lisovány v jakési koláče.

Zrnatá *jablka Izraelci už z Egypta [Nu 20,5], byla požívána čerstvá nebo sušená. Byl z nich vyráběn sladký mošt [Pís 8,2] Mnohem obecnější byla v Palestině *„jabloň“ [tappúach], snad širší pojem pro jabloň, kdouli, jablko granátové a p. Jde o sladké o. [Pís 2,3], příjemné vůně [Pís 7,8] a osvěžujícího účinku [Pís 2,5]. Jablečná šťáva byla velmi oblíbena na východě.

Hebr. pᵉrí, které Kral. překládají obyčejně o. [Nu 13,27; Dt 1,25; Ez 36,8], překládají jinde úrody [Dt 11,17; sr. Mk 4,29], kde nejde o o. určitého druhu, nebo užitek [Ž 107,37; Př 8,19; Iz 37,31; sr. Mt 13,8.26; 21,41], nebo plod [Gn 30,2; Ž 127,3; 132,11], kde jde o dítě [sr. L 1,42; Sk 2,30]. V přeneseném slova smyslu se mluví o o-i jako o výsledku, výtěžku, zisku [o. rukou Př 31,31; o. úst Př 12,14; o. spravedlnosti Am 6,12], následku [Př 1,31; Oz 10,13; Jr 17,10; Ž 104,13]. Činy člověka jsou i v NZ nazývány jeho o-em, jež prozrazuje vnitřní jeho jakost [Mt 7,16n]. Bůh soudí podle tohoto ovoce [Mt 3,10; 7,19; L 13,6] nebo užitků [Mt 21,41]. I pokání musí být patrné na jeho o-i [Mt 3,8]. Bůh od těch, kteří byli vsazeni do jeho vinice [království], očekává o. [Mt 21,43; Ko 1,10; Ř 7,4n].

Vnitřní síla, která v křesťanu vede k plodnému životu, je podle Jana obecenství s Kristem [J 15,2nn], podle Pavla Duch svatý [Ga 5,22; Ef 5,9], jenž vyvolává lásku, radost, pokoj, tichost, dobrotivost, dobrotu, věrnost, krotkost, střídmost, spravedlnost, pravdu [viz jednotlivá hesla v tomto slovníku]. V Ko 1,6 je to evangelium, jež nese o. Toto o. Ducha [*užitek] vede k posvěcení života [Ř 6,22], zatím co „užitek“ [= ovoce] hříchu byla smrt [Ř 6,20n]. Někdy i Boží kázeň [trestání] vyvolává o., jež záleží ve spravedlnosti [Žd 12,5-11] právě tak, jako to činí moudrost shůry [Jk 3,17n], jež dává sklízeti pokoj.