Hody

Hody [Gn 19,3; 21,8; 26,30; 29,22; 40,20; Sd 14,10; 12,17; 1S 25,36; 2S 3,20; 1Kr 3,15; Est 1,3; 5,4; Dn 5,1; L 5,29; 14,13] u starých Izraelců a u orientálních národů vůbec byly většinou podstatnou složkou kultu. Při nich se obnovoval a utužoval vzájemný vztah mezi Bohem a lidem. Kdo spolu jedí, patří k sobě a mají vzájemné povinnosti. Lid si připomínal smlouvu, kterou uzavřel ve svých otcích s Hospodinem, a zavazoval se dodržovati ji, zatím co Bůh, přijímající z ruky lidu oběť a zúčastňující se tím hodů, se své strany zaručoval svým vyvoleným pomoc a ochranu. Být vyloučen z obecenství kultového znamenalo být zbaven Boží ochrany. Odtud taková úzkost o čistotu kultickou, odtud i radost z účasti na obřadech. Kdo byl očištěn a směl zasednout k hodovnímu stolu, ten se už nemusil třást před Svatým Izraelským, nýbrž mohl se veseliti z jeho blízkosti. Ráz hodů proto byl vždy veselý, bujarý a snadno vybočoval až v nevázanost. O třech výročních slavnostech [Lv 23,5-8; Ex 23,16; Lv 23,34-44] mívaly izraelské rodiny i domácí slavnost neboli hody – zvláště v diaspoře, kde účast na chrámových slavnostech nebyla možná – [Dt 12,12; 16,11], kde „veseliti se před Hospodinem“ = hodovati před Hospodinem. Hodovali muži i ženy společně [1S 1,9]. S hody bývaly nutně spojeny řádné i mimořádné oběti [Sd 16,23]. Hebrejský název pro hody, mišté, naznačuje, že to vlastně byly pitky, takže opilství nebylo ničím neobvyklým [sr. 1S 1,12n]. Že se to přitom neobešlo bez výstředností, je celkem přirozeno. Vlivem kananejského prostředí docházelo i k orgiím, takže ne nadarmo mluví proroci tak často o smilnění lidu. Tyto zjevy ovšem byly v rozporu s duchem čistého jahvismu [*Hospodin], ale až podnes dochovalo židovstvo památku na někdejší náboženské hody ve svátcích *purim účastník má být zpit do němoty.

Hody o narozeninách se připomínají pouze v Gn 40,20 [faraon]. Snad i při narozeninách Herodových šlo o hody [Mt 14,6]. Byly patrně rozšířenější, ale Písmo sv. se více zabývá lidem vyvoleným jako celkem nežli jen jednotlivcem! Ježto byly h. pořádány obyčejně večer, zvrhly se často v neřest, na niž si stěžuje prorok [Iz 5,11-12; 28,8; Kaz 10,16]. Hlavní věcí při hodech kromě pokrmu bylo víno [Iz 25,6], často strojené a s kořením smíšené [Př 9,2; Pís 8,2], účastníci s oblibou užívali voňavek, věnců a jiné květinové ozdoby, slavnostních rouch atd. K tomu přistupovala hudba, zpěv a tanec. Hosté se bavívali hádankami, žerty a veselostmi všeho druhu [Sd 14,12; Neh 8,10; Am 5,23; 6,5-6; L 15,25]. U tabule se sedělo [1S 16,11; 20,5] a hosté byli seřazováni podle hodností [Gn 43,33; 1S 9,22]. Pořádání ženských hodů [Est 1,9] v Izraeli obyčejem nebylo.

Josephus Flavius tvrdí, že Židé slavili v diaspoře o velkých svátcích ve svých synagogách obětní hody.

Na eschatologický ráz h. ukazuje Iz 25,6; 65,19 a ovšem L 22,16-18.

V NZ se navazuje na starozákonní, ano obecně starověké vysoké hodnocení významu stolní pospolitosti a zejména ovšem obětních a jiných náboženských hodů. To je pozadím toho, že Ježíš mluví o království Božím v obraze h.: Mt 22,1-14; L 14,16-24; Mt 8,11-12. Není to pouhý symbolický obraz: království Boží bude úzkou osobní pospolitostí lidu Božího, jejímž nejpřiměřenějším výrazem je právě společné stolování. Ježíš o hodu království Božího nejen mluvil, nýbrž na něm také dával účast tím, že ve své mesiášské autoritě přijímal ke svému stolnímu obecenství ty, kteří se mu odevzdali a uposlechli jeho výzvy, i když to byli podle obecného přesvědčení zjevní hříšníci Mk 2,14-17. Tímto přijetím ke svému stolu Ježíš tedy udílel odpuštění hříchů, jak ukazuje L 15. Podobný význam má i sycení zástupů chlebem a rybami, o němž evangelia vypravují tak často. Vyvrcholením tohoto použití motivu společenstevního a náboženského hodu Ježíšem je jeho poslední večeře, která není nadarmo navázána na ústřední izraelský náboženský hod, totiž na jedení *beránka.