Stůl

Stůl. V době kočovnické, kdy se bydlilo ve stanech a záleželo na tom, aby všechen majetek byl snadno přenosný, skládal se všechen domácí nábytek z několika rohožek a kozí. Místo s-u měl starý Izraelec právě tak jako dnešní kočovnický Arab kus kůže [hebr. šulchán = stůl souvisí s kořenem š-l-ch = stahovati kůži], na jejímž okraji byly připevněny kroužky. Jimi se provlékal provaz, takže ‚stůl‘ se při cestování proměnil v pohodlný vak [Bič I., 167n]. Po usazení v Palestině se už užívalo velmi nízkých sů, při nichž se buď sedělo na nízkých židlích [1S 20,24] anebo se dřepělo se zkříženýma nohama, jak to dělají dodnes Turci, anebo leželo, a to na levém předloktí [sr. Ez 13,18.20], aby se pravou rukou mohlo jíst. V bohatších domácnostech měli u s-u nízké, ale široké pohovky, obyčejně tři; na každé leželi tři hodovníci, obráceni hlavou ke stolu, nohama ke stěně [L 7,38]. Prostřední místo na každé pohovce bylo pokládáno za nejlepší. Měl-li s. podobu podkovy, bylo nejčestnějším místem prostřední místo na pohovce v čele stolu. Na obrázku místa, označená písmenem a. Farizeové s oblibou vyhledávali přední místa u s-ů [Mt 23,6]. *Stoliti.

S. předložení [lépe: předkladný] pro dvanáct nekvašených chlebů, jež byly každé soboty čerstvé předkládány ve svatyni [Ex 25,23-30; 37,10-16, sr. Ez 41,22; Žd 9,2], byl zhotoven z dříví *setim a pobit zlatým plechem, dlouhý 2 lokte [1,05 m], široký 1 loket [52,5 cm], vysoký půl druhého lokte [78 cm]. U každé ze čtyř noh byl zlatý kroužek k snadnějšímu přenášení pomocí dřevěných tyčí rovněž pobitých zlatým plechem [Nu 4,7 n]. Stolní desku zdobila po okrajích zlatá obruba s tepanými vzorky. Nohy byly uprostřed anebo na spodu zpevněny lištami, zdobenými zlatým věncem. Tento s. stál při severní stěně svatyně, t. j. na pravé straně od vchodu [Ex 40,22]. V Šalomounově chrámu bylo 10 s-ů [snad stříbrných] právě tak jako 10 svícnů, zdá se však, že jen jediný byl v užívání pro předkladné chleby [1Pa 28,16; 2Pa 4,8.19]. Proto 1Kr 7,48; 2Pa 29,18 mluví pouze o jednom s-u. Antiochus Epiphanes odvlekl s. předkladný z druhého chrámu, ale Juda Makkabejský [1Mak 1,22; 4,49] dal zhotovit nový, který však Titus po vyvrácení Jerusalema odvlekl do Říma. Podle obrazu na vítězném oblouku Titově si můžeme udělat představu o podobě tohoto s-u aspoň v době poexilní. V chrámě byly ovšem také jiné s-y. O s-ech Šalomounova chrámu jsme se už zmínili. Ez 40,39nn mluví o s-ech kamenných [Kral. „štok“], jichž se užívalo k zabíjení obětí. Mt 21,12; Mk 11,15; J 2,15 mluví o s-ech penězoměnců v nádvoří Herodesova chrámu [sr. L 19,23, kde obrat „dáti peníze na s.“ = uložiti na úrok u směnárníků, „do banky“]. „Strojiti s.“ = připraviti hostinu. Skladatel Ž 23,5 zpívá o tom, že Hospodin připravuje pro něj hostinu a jako pravý hostitel pomazuje olejem jeho hlavu před zahájením hodování [sr. Ž 133,2; 78,19; L 7,46]. Nepřátelé musejí bezmocně přihlížet k této Boží přízni. Také božská Moudrost připravila svůj s. pro všecky, kteří uposlechnou jejího pozvání [Př 9,2nn; Iz 55,1]. V Ž 69,23 jde o obětní s. Rovněž výraz „pokojný způsob“ v témž verši označuje t. zv. pokojné oběti, hebr. Mámím [*Oběť]. Osidlem je tu míněna sklapovací past na ptáky. Jde o nějaké kněze, kteří při obětních slavnostech hodují, zatím co žalmista je vyloučen z chrámového obecenství [Za 11,17 vyslovuje podobné „běda“ nad pastýřem ničemným, sr. Ž 69,24; Dt 29,3n; Iz 29,10]. Duhm a j. vztahují libovolně tato místa na přívržence Alexandra Jannaea [*Makkabejští] nebo na velekněze Alcima [hebr. Eliakima], kterého r. 162 př. Kr. jmenoval syrský král Antiochus V. Eupator přesto, že nebyl z velekněžské rodiny [ač pocházel z rodu Áronova]. Juda Makkabejský byl jeho zapřísáhlým odpůrcem. Ř 11,7nn navazuje na Ž 69,23n, když líčí zatvrzelost určité části Izraele. Celé jeho náboženství, soustředěné na oběti a Zákon, původně míněné jako mimořádné dary a cesta k Boží milosti [prostřený s.], se mu stalo příčinou pádu tak jako zvířatům nalíčená potrava v pasti. Jejich duchovní zrak byl zaslepen právě těmi dary, jež odkazovaly na Krista. „S. Páně“ [1K 10,21] = *Večeře Páně. Účast na tomto s-u je nesrovnatelná s účastí na modlářských obřadech, jež – podle názoru Pavlova – činí člověka podílníkem démonů. Účast na „s-u ďáblů“, t. j. modlářských obřadech, je bezpečným znamením, že se člověk „odříká víry v Krista a popírá tak závazek, s nímž je s. Páně nerozlučně spojen. Nejde tu o mythologicky chápaný boj dvou nadzemských bytostí…, nýbrž o to, že moc s-u Páně je rušena zpupností, která se domnívá, že smí svou nevěrností drážditi ‚žárlivost Páně‘ [Kral. hněv Páně] i mravním siláctvím, které zapomíná, že i největší síla člověkova je odvozená a nikdy není silnější než Pán“ [Souček, Výklad 1K, 111n]. „Přisluhovati s-ům“ [Sk 6,2] = pečovati o společné stravování potřebných údů sboru, po př. starati se o rozdělování dobrovolných darů potravinových a peněžních.