Příchozí

Příchozí. Hebr. většinou gér [= cizinec], někdy tóšáb [= přistěhovalec bez občanského práva, který se usadil v zemi jen na čas, Gn 23,4; Lv 25,23. Kral. toto slovo překládají také *podruh. Lv 25,35; Ž 39,13]. Gér znamená ve SZ člověka neizraelského původu, který se usadil natrvalo mezi Izraelci [Ex 20,10; Lv 16,29; 17,8; 2S 1,13], neměl sice plného občanského práva, ale stál pod ochranou Boží a měl určité výsady a povinnosti. Izraelci sami byli „příchozí v zemi Egyptské“ [Ex 22,21], a proto měli zacházet laskavě s p-mi v své zemi [Lv 19,33n; Dt 10,18n]. Zákon pamatoval v svých ustanoveních na tyto p. [Ex 22,21; 23,9]. Chudý p. požíval týchž výсад jako chudý Izraelec [Dt 24,19n]. P. se musel podrobovat ustanovením Zákona [Ex 12,19; Lv 16,29; 17,10; 18,26; 20,2; Nu 19,10, ale sr. Lv 17,15 s Dt 24,21]. Ovšem, nebyl přímo nucen k náboženským povinnostem. Nemusel přijímat obřízku, nebyl-li otrokem, a byl vyloučen z účasti na slavnosti fáze [Ex 12,43-46], ale mohl být pozván k obětnímu hodování [Dt 16,11.14] a směl obětovat určité oběti [Lv 17,8; Nu 15,14.26.29, sr. také Joz 9,21]. Platilo pro něho i práva útočištné [Nu 35,15]. Přijal-li obřízku, mohl se zúčastnit i slavnosti fáze [Ex 12,48n]. Stal-li se však otrokem, nevztahovalo se na něj právo milostivého léta [Lv 25,45n]. Zdá se, že po usazení Izraelců v Palestině tvořili p. zvláštní společenskou třídu mezi Izraelci [sr. 2Pa 2,17].

Výjimku tvořili Ammonitští a Moabští, kteří se nesměli stát členy izraelské pospolitosti; jen syn Izraelce a Moabanky směl býti připuštěn do shromáždění [Dt 23,3, sr. 7,31].

Tento původně společenský a právní pojem, týkající se ovšem Izraele, lidu Hospodinova, byl potom přenášen na vystižení vztahu člověka na jedné straně k Bohu, na druhé straně ke světu. Tak Izrael je často označován za příchozího a podruha u Hospodina, jemuž patří země [Lv 25,25; Ž 39,13], a věřící se pokládají za pouhé p. na tomto světě [Ž 119,19], kteří hledají pravou vlast [sr. Žd 11,9. 13nn; 1Pt 2,11]. Na druhé straně však věřící v Krista Ježíše nejsou hosty a p-mi v Boží domácnosti, i když nepocházejí z Izraele podle těla, nýbrž jsou spoluměšťany svatých [Ef 2,19].

U L 24,18 jde o označení přesídleného Žida z diaspory [paroikos]; ve Sk 2,10 o ty, kteří – snad jako poutníci k svátkům – se přechodně ubytovali v Jerusalemě [řecky: epidémúntes = kteří přicestovali]. V 1Pt 1,1 je užito výrazu, označujícího cizince, kteří nemají občanského práva [řecky: parepidémos, což je někdy překladem hebr. tóšáb] a jen přechodně se někde ubytovali. Označeni jsou tak křesťané, kteří jsou členy Božího lidu [1Pt 2,10] a mají svou vlast v nebesích [1Pt 1,4; sr. Žd 11,13; Gn 23,4], nyní však jsou rozptýleni mezi národy [1Pt 2,11]. *Cizí. *Pohostinu.