Čas

Čas

1. Časové dělení

Podle biblického názoru je nepatrný úsek věčnosti, takže Bohu je „tisíc let jako den včerejší a bdění noční“ [Ž 90,4] a „jeden den jako tisíc let“ [2Pt 3,8]. Čas má svůj začátek a jednou pomine [Zj 10,6].

S prvním rozdělením času se shledáváme v Gn 1,5: „I byl večer a bylo jitro, den první“. Už to naznačuje, že u Izraelců trval den od západu slunce k novému západu. V praxi den začínal východem první hvězdy. Odtud rčení, že „svítalo na den“ [Mt 28,1]. Sr. pořadí v Ž 55,18: „večer, ráno, poledne“. Sobota na př. začínala východem první hvězdy v pátek. Podle Gn 1,14 byly hvězdy určeny „na znamení a rozměření časů, dnů a let“. Den byl rozdělován na jitro, poledne a večer, nepočítáme-li šest nestejných částí: svítání, ráno [asi do 9 hod.], horko [od 9-12], poledne [12-15], podvečer [15-18], kdy vanul „denní vítr“ [Gn 3,8], a večer. Půlnoc rozdělovala noční dobu. Za doby Ezechiášovy se setkáváme se slunečními hodinami [2Kr 20,9-11; Iz 38,8], což prozrazuje už silný vliv cizí, nejspíše bábelské kultury, jež počítala den od východu slunce do jeho západu a dělila jej na 12 hodin. S tímto dělením se setkáváme u J 11,9. Ovšem, někteří vykladači se domnívají, že J dělil den na 24 hodin [srov. J 1,40; 4,6.52; 19,14]. Pod vlivem římského vojenství byla noc dělena na čtyři vojenská bdění po třech hodinách [Mt 14,25], ale u Židů převládalo dělení na tři bdění po čtyřech hodinách [L 12,38].

Dalším měřítkem času byly pravidelné proměny měsíce. Každý úplněk [novměsíc] byl považován za počátek nového období [1S 20,5; Nu 10,10; 28,11; Ž 81,4]. *Měsíc byl opět dělen na čtyři týdny [Kral. skloňují: téhodny] po 7 dnech. Je zajímavé, že už Noe čekal po každé sedm dní, než znovu vypustil holubici [Gn 8,10.12]; Josef oplakával sedm dní smrt svého otce [Gn 50,10]. Sedmý den [„sobota“] byl dnem odpočinku [Gn 2,2], jediný den, který má ve SZ zvláštní jméno [šabbát Ex 20,8]. Křesťané se shromažďovali první den po sobotě k „lámání chleba“ [Sk 20,7; 1K 16,2; Zj 1,10]. Jméno týden bylo dáváno i období sedmi a 49 let. Někteří se domnívají, že měsíc neměl 28 dní, ale 30 dní, ježto v SZ častokrát se zdůrazňuje desátý den [Ex 12,3; Lv 16,29; Joz 4,19; 2Kr 25,1].

SZ velmi záhy rozeznává i roční období podle dvou rovnodenností [jarní a podzimní] a dvou slunovratů [letního a zimního]. Prakticky ovšem dělili rok na šest období [Gn 8,22], t. j. „setí a žeň, studeno i horko, léto a zimu“.

Před usazením v Palestině Izraelci uznávali rok lunární [měsíční] o 354 dnech; „ne nadarmo umisťuje biblické podání Abrahama do Ur Kaldejských [Gn 11,28], kde bylo středisko lunárního kultu“ [Bič I. 225]; po usazení v Kanánu převzali Izraelci tamní kalendářní rok o 365 dnech, začínající o podzimní rovnodennosti. Aby rok lunární srovnali s rokem slunečním, vkládali každého druhého nebo třetího roku měsíc třináctý [Miklík, Biblická archeologie].

2. V apokalyptické literatuře

V biblické apokalyptické literatuře mívá slovo „čas“ jiný význam než v ostatních knihách. Srov. u Dn 7,25 množné číslo „časy“ [srov. Zj 12,14] představuje chronologicky neurčitelné mezníky Božího dění [srov. Kaz 3,1; Ga 4,4].

3. Boží čas

Už v hellenismu má „čas“ [kairos] často význam „rozhodujícího osudového okamžiku“, v němž božstvo dává člověku příležitost k rozhodnutí. V tomto okamžiku božstvo zasahuje tvůrčí silou a žádá „mravní“ rozhodnutí člověka. Není divu, že „čas“ v tomto smyslu se stal božstvem [Kairos].

I ve SZ máme pojetí času jako rozhodujícího okamžiku, který Bůh sám určuje a v něj zasahuje [Kaz 3,11] a tak nutí k náboženskému rozhodnutí. I hodina smrti je takovým Božím časem [Kaz 7,17]. Je to čas Božího soudu [Ez 7,12; 22,3; Dn 8,17]. Lidský život [a ovšem: i lidské dějiny] je naplněn takovými „časy“ [kritickými okamžiky] od Boha [Kaz 3,2-8.10-14], kdy se má něco rozhodujícího stát [Ag 1,2].

V NZ je to ještě jasnější, protože „se naplnil čas“ [Mk 1,15]. Jde o Boží milostivý, nezasloužený, nevypočitatelný dar, jenž však současně je Boží vážnou výzvou k rozhodnutí. Tato příležitost, kterou Bůh dává, je neopakovatelná, neuposlechnutí znamená odsouzení [L 19,44; 12,54-56; Mt 16,3]. Proto Pavel, který cítil naléhavost Božího času, zapřísahá křesťany, aby „vykupovali“ čas [Ef 5,16; Ko 4,5; Ga 6,10; Ř 13,11].

Ježíš celý svůj život řídí tímto Božím „časem“ [J 7,6.8 sr. 2,4; Mt 26,18; sr. Ř 5,6], který mu Otec zjevuje.

Myšlenka, že Bůh má promyšlený, předem určený spasitelný plán se světem, jemuž se věřící má v důvěře podřídit, vystupuje v NZ docela jasně [Tt 1,3; 1Tm 2,6; 6,15; Ga 6,9; Sk 1,7; 1Pt 4,17]. Vše je předem určeno Božím časem: vymítání ďáblů [Mt 8,29], vyvržení satanovo [2Te 2,6n], soud nad věřícími [1K 5,5], soud nad mrtvými [Zj 11,18] i „konec“ světa [L 21,8; Zj 1,3; 22,10], čas poslední [1Pt 1,5]. Ovšem, nejde o nějaké časově absolutně stanovené schéma, jež by neodvolatelně stanovilo léta a dny, což by odporovalo naprosté svrchovanosti Boží [Sk 1,7]. Proto není člověku možné, aby tyto Boží „časy“ vypočítal [Mk 13,33; 1Te 5,1n], ačkoli se o to podle svědectví 1Pt 1,11 pokoušeli SZ proroci. Bůh je absolutním vládcem i nad svými „časy“.

Právě tak jako Bůh má určené časy pro svět v dějinách spásy, tak má určené časy pro jednotlivé věřící [2Tm 4,6] a pro splnění zaslíbení, daných jednotlivcům [L 1,20; 4,13; Sk 13,11].