Heslo
Pohostinu býti
Pohostinu býti = bydleti v cizí zemi bez domovského a občanského práva [Gn 15,13; Ex 2,21; 18,3; dále Gn 12,10; 19,9; 35,27; 47,4; Ex 6,4; Sd 17,8n; Rt 1,1; 2S 4,3; 2Kr 8,1; Jr 44,14 a j.]. V 2K 5,6nn mluví Pavel o tom, že křesťan „je pohostinu“ [Žilka: v domově] v těle, t. j. podléhá cele tělesné oblasti, Kristus však přebývá v jiné oblasti, takže křesťan žije „vzdálen od Pána“. Ale toto křesťanovo přebývání „v cizině“ není naprosté, neboť křesťan má závdavek Ducha, z něhož pochází víra. Právě víra to je, jež překonává tuto vzdálenost, ale víra současně probouzí touhu opustiti tělesný domov a odebrati se do domova u Pána, kde bude choditi „u vidění“. Pro pobyt v oblasti tohoto těla dává Pavel radu: líbíti se Pánu. To znamená, že křesťanova existence na této zemi má svůj střed v Kristu. I při pobytu v „cizině“ horlivě se přičiňuje, aby se líbil Pánu. Nejde tu o protiklad těla a duše ve smyslu řecké filosofie, nýbrž spíše o protiklad *„*těla tělesného“ a těla „*duchovního“ [1K 15,44; 2K 5,1nn]; jde tu o naprostou změnu existence pozemskosti v existenci, jež ničím nenarušuje obecenství s Kristem.