Tělesný

Tělesný, to, co přísluší tělu, co je hmatatelné, hmotné. Jb 10,4 se táže Boha, zdali má jen t-é oči a vidí jen jako člověk, a to v přesvědčení, že odpověď bude záporná: Bůh vidí docela jinak a může tedy soudit spravedlivě. „V t-é způsobě“ = v t-é podobě, tedy viditelně, hmotně [L 3,22]. Ap. Pavel připomíná v Ř 15,27, že ti, kteří se stali podílníky duchovních darů, jsou povinni sloužiti ve věcech hmotných těm, kteří jim posloužili duchovně [sr. Jk 2,16]. „T-á špína“ = špína na těle [1Pt 3,21]. „T-ý otec“ = zploditel na rozdíl od duchovního otce, zvláště pak od Boha jako Otce [Žd 12,9]. „T-ý pán“ = ten, jenž má v moci naše tělo, pozemský pán [Ef 6,5; Ko 3,22]. „T-é cvičení“ v 1Tm 4,8 neoznačuje tělocvik, nýbrž asketické praktiky, týkající se jídla, pití, bdění a pod., jimiž se někteří lidé, zvl. gnostikové, chtěli připravit k hlubšímu duchovnímu poznání. Tato cvičení se podle Pavla týkají jen těla a mohou mít částečný užitek pro tělo, pokud spadají do oblasti sebekázně, ale pisatel 1Tm staví proti nim cvičení v pobožnosti. K těmto t-ým cvičením patří také kultické předpisy židovské o pokrmech, nápojích, o rozmanitém obmývání, jež nejsou s to očistiti svědomí. Byla to jen pomíjející ustanovení platná až do doby nového řádu. Tam, kde Kral. v Žd 9,10 mluví o ospravedlňováních t-ch', má Karafiát nařízení t-á', Žilka ‚zevnější pravidla‘, Škrabal ‚nařízení pro tělo‘, Hejčl ‚pomíjející ustanovení‘. Mojžíšův Zákon nařizoval, že kněz musí být z rodu Aronova, že tedy jeho t. původ musí být prokázán. Ježíš Kristus se podle Žd 7,16 stal veleknězem nikoli ‚podle zákona o t-ém původu‘ [Kral. ‚podle zákona přikázání t-ého‘], nýbrž mocí nezničitelného života.

Na všech ostatních místech má výraz t. zvláštní význam, jenž souvisí s NZ pojetím *těla [řecky sarx = maso], anebo je překladem pojmu psychikos. Člověk jako tělo [= maso] je t. a tudíž podléhá hříchu, stal se jeho otrokem, je mu poddán [Ř 7,14]; je odloučen od Boha a vydán na pospas pouhým pozemským silám a možnostem; užívá t-é moudrosti [2K 1,12.17, sr. 1K 2,4], jež se neštítí nepravd, uskoků a vytáček. Zná jen t-é zbraně [2K 10,4], protože mu jde pouze o pozemské cíle, ve svém praktickém životě tkví pouze ve viditelných, lidských silách a nepočítá doopravdy s Bohem. To platí podle Pavla o každém přirozeném, Božím duchem nedotčeném člověku. Všude tam, kde je nenávist, řevnivost a spor, můžeme být jisti, že jsme se setkali s tělesností [1K 3,1. 3n]. Nevykoupený, od Boha odloučený člověk, žijící jen jako přírodní bytost [psychikos – psychický, ‚duševní‘, Kral. ‚tělesný‘], podle Pavla ani nepřijímá, nechápe a ovšem ani neuznává věci Ducha Božího [1K 2,14]. Tělo, oživené pouze pozemskou duší [‚tělo t-é‘, psychické], je pomíjitelné a slabé. Tak se rodíme prostě všichni. Ale ti, kteří přijali Božího Ducha, mají naději, že jim jednou Bůh dá tělo duchovní [pneumatické], nebeské, neporušitelné [1K 15,44]. Právě proto se mají věřící jako nositelé Ducha zdržovat t-ch chtíčů [1Pt 2,11], aby neupadli do staré tělesnosti, jež znamená odloučení od Boha.