Almužna

Almužna, z řeckého eleémosyné, pův. = smilování, soucit, v LXX však je tímto výrazem občas překládáno hbr sedáká, „spravedlnost“. Spravedlnost Boží je totiž podle SZ pojetí nejen Boží vlastností a pravidlem jeho souzení, nýbrž také projevem jeho milosti: Bůh svému lidu spravedlnost zjednává svým jednáním. „Spravedlnost“ proto může někdy znamenat totéž co „slitování“, nejprve slitování Boží, ale odvozeně také lidské. A to nejen jako slitovné cítění, nýbrž jako soucitný, dobročinný skutek. Tohoto posledního významu začíná výraz „spravedlnost“ nabývat někdy už v SZ [tak na př. Dn 4,24]; velmi rozšířen je v mluvě rabínské: sedáká je konkrétní skutek milosrdenství, prokázaný chudému. Řecky je toto použití slova zpravidla překládáno slovem eleémosyné; je však zajímavé, že Mt 6,1 mají nejstarší rukopisy dikaiosyné = spravedlnost. V pozadí je tu všude představa, že si člověk dobročinným skutkem zjednává spravedlnost před Bohem [sr. i Dt 6,25; 24,13]. Ve farizejském židovství bylo proto dávání almužen spolu s modlitbami a posty základním povinným a ovšem záslužným skutkem.

NZ na toto pojetí židovské navazuje, činiti spravedlnost čili dávati almužny opravdu patří k závazkům učedníka Ježíšova, jak je patrno ze slov Páně Mt 6,1-4; L 11,41; 12,33 i z kladných zmínek Sk 3,2n.10; 9,36; 10,4.31; 24,17. Nejdůležitější z těchto oddílů, Mt 6,1-4, však zřetelně ukazuje, že celé zařazení a zhodnocení almužen je v evangeliu podstatně jiné než ve farizejském židovství. Ježíš nejen varuje před vnější okázalostí [„netrub před sebou“], nýbrž paradoxně znějícím příkazem, aby levice nevěděla, co činí pravice, naznačuje, že skutky milosrdenství nemají být konány se samospravedlivou myšlenkou na získávání zásluh, nýbrž z prosté, na sebe, na své výkony a dokonalosti zapomínající poslušnosti vůle Otcovy a z nevypočítavé lásky k bratru. V epištolách se výraz almužna nevyskytuje, zato však mezi projevy života církve jakožto těla Kristova, žijícího z víry a z Ducha, podstatně patří také činění milosrdenství, a to s ochotností, lépe radostností, t. j. ne z myšlenky na zásluhu, nýbrž z upřímného, dobrovolného, spontánního projevu víry a lásky.