Vůle

Vůle, přání, libost, zalíbení [Dt 8,4], požadavek [1Kr 5,8n; 10,13; Est 1,8; L 23,25; J 1,13; 2Pt 1,21], z dobré vůle = dobrovolně [Lv 19,5; 2K 8,17], míti dobrou v-i [Est 8,17; 9,19; L 12,19] = býti vesel, ‚vejíti v dobrou v-i‘ [Mt 5,25] = vyrovnat se s někým. ‚V. hotová‘ [2K 8,12] = ochota. *Líbeznost. *Příjemnost.

Mluví-li se o v-i Boží, užívá SZ dvou hebr. a jednoho aram. výrazu. Hebr. rásón znamená zalíbení, přání [opak je prchlivost, Iz 60,10; hněv Ž 30,6], Kral. překládají také obratem „dobře líbezná vůle“ [Ž 30,8] nebo příjemný [Lv 22,21 a j.], takže všude tam, kde žalmista prosí, aby činil v-i Boží, lze překládat: abych činil, co je Bohu příjemné, v čem má zalíbení [Ž 40,9; 143,10, sr. 103, 21]. Také Bůh plní přání těch, kteří se ho bojí [Ž 145,19]. Hebr. chéfes se téměř neliší od výrazu rásón, ale je v něm složka plánování, předsevzetí. V tom smyslu Kyros [Kral. Cýrus] vykonává plány Boží [Iz 44,28]. Aram. s-b- je obdobné našemu ráčiti, uznati za vhodné [Dn 4,32].

V NZ jde o překlad pěti řeckých podstatných jmen a jednoho slovesného tvaru. Převážně je tak tlumočeno řecké theléma, jímž je v LXX jak rásón tak chéfes. Namnoze tu jde o označení v-e Boží. Ježíš jako Syn vidí smysl svého života v plnění v. Boží [J 4,34; 5,30; 6,38n], t. j. v naprosté poslušnosti toho, který ho poslal a v dokonání spasitelného díla Bohem počatého. Jeho úkolem bylo nejen neztratit nikoho, kdo mu byl dán od Otce, ale dát jim věčný život a jednou i vzkříšení v nejposlednější den [J 6,39n]. Znamenalo to ovšem popření vlastní v. [L 22,42; J 5,19.30; 6,38; 8,28], v dobrovolné sebeoběti [J 10,17n; Žd 10,7nn; sr. Mt 26,12]. Obsahem v. Boží, kterou přišel plnit Kristus, je tedy spása člověka [Mt 18,14]. Je to v. Otcova [sr. Mt 21,31; Ga 1,4; Ef 1,5.9.11], předuložená od věků [*Vyvolení] v něm samém, t. j. ze svobodného rozhodnutí, jež bylo původně tajemstvím, ale v uložený čas bylo zjeveno.

Smyslem křesťanova života je činit vůli Boží. Proto se modlí „Buď vůle Tvá“ [Mt. 6,10]. To není jen prosba za poslušnost a sílu k utrpení, nýbrž za schopnost znát v-i Boží tak, jak ji znají andělé, kteří ustavičně patří na Boží tvář [Mt 18,10], a pak ji také konat s radostnou poslušností [sr. Žd 13,21; Ř 12,2; F 2,12n; 1Pt 4,2; Ef 6,6]. Toto plnění v. Boží je podmínkou úzkého příslušenství ke Kristu [Mt 12,50; Mk 3,35]. Chtít činit v. Boží je také podmínkou k pochopení poselství Kristova [J 7,17]. Věřiti v Ježíše Krista je dílo Boží [J 6,28], takže lze říci, že plnit v-i Boží je věřit v Ježíše Krista [sr. Sk 22,14]. Do království Božího vejde jenom ten, kdo činí v-i nebeského Otce [Mt 7,21; sr. 21,31], neboť takový trvá na věky [1J 2,17]. Na druhé straně ten, který zná v-i Boží a neplní ji, propadá Božímu soudu, ať jde o Žida [Ř 2,18.21nn] nebo o křesťana [L 12,47]. Pro praktický život je ovšem třeba ustavičně zkoumat, rozvažovat a přesvědčovat se o vůli Boží [Ř 12,2] pro daný okamžik. Člověk musí při tom být ochoten nepřizpůsobovat se tomuto éonu [světu] a dát se proměnit ve své mysli [sr. Sk 22,14]. Odtud výzvy a prosby o naplnění známostí v. Boží ve vší moudrosti a rozumnosti duchovní [Ko 1,9n; 4,12; sr. Ef 5,17]. Teprve z této známosti v. Boží plynou jednotlivé požadavky pro život jednotlivce i sborů v určité situaci [1Te 4,3; 5,18; 1Pt 2,15; také 2K 8,5]. Cílem těchto jednotlivých požadavků však je oslavení Boha. I modlitby se mají řídit v-í Boží [Mk 14,36; J 9,31; 1J 5,14]. Právě proto je třeba v-i Boží znát.

Někdy výraz v. Boží označuje Boží vedení a určení, splnění Božích plánů a úmyslů. Pavel byl přesvědčen, že se stal apoštolem skrze v-i Boží [1K 1,1; 2K 1,1; Ef 1,1; Ko 1,1; 2Tm 1,1], jež určuje jeho cestovní plány [Sk 18,21; Ř 1,10; 15,32]. V. Boží určuje i utrpení sborů [1Pt 3,17; 4,19]. *Chtění, chtíti. V tom smyslu mluví Pavel o Božích úmyslech, plánech, určení [řecky búléma] v Ř 9,19. Podobně ve Zj 17,17 řecké gnómé znamená úmysl Boží. *Rada.

Jest si ještě všimnouti řeckého výrazu eudokia [= blahovůle]. Kral. jej překládají výrazem dobrá vůle u L 2,14; F 2,13; 2Te 1,11. Není zde místa na rozvádění otázek, jež se seskupily jak kolem původního textu, tak kolem jeho výkladu u L 2,14. Podle různých řeckých textů lze překládat ‚lidem dobré v.‘ i ‚lidem dobrá v.‘ Jde jen o to, na čí dobrou v-i se tu myslí. Řecké eudokia chápe většina vykladačů jako přízeň, milost, Boží dobrá v. Celý duch NZ-a vede k tomu, abychom u L 2,14 mysleli na ničím nepodloženou, svrchovanou, milostivou v-i Boží, jež se v Kristu právě narozeném sklání k člověku. Bůh chce v Kristu najít v lidstvu své zalíbení. Proto překládá Karafiát: „V lidech zalíbení“ a Žilka: „Mezi lidmi, jež si oblibuje“. Tentýž význam by mohla mít eudokia u F 2,13 a 2 Te 1,11. Pavel tu přeje svým čtenářům, aby Bůh obrátil jejich chtění a skutečné činy ke splnění své milostivé rady.

Ve 2Tm 2,26 se mluví o v-i [theléma] ďáblově. Pisatel tu naznačuje, že gnostičtí bludaři byli chyceni do lovecké sítě satanovy a nyní musejí konat jeho v-i.