Chtění, chtíti

Chtění, chtíti jsou výrazy, které mají význačnou úlohu v Písmě sv., zvláště v NZ jak u Ježíše, tak v kázání Pavlově. Absolutní vůle Boží [*vůle, *rada] se vztahuje jak na stvoření, zejména také stvoření církve [1K 12,18; 15,38] a na běh života lidského [1K 4,19; Jk 4,15], tak na spásu člověka [J 3,8; Mt 20,14n; Ř 9,18.22; Ko 1,27] a na způsob jeho života [Mt 9,13; 12,7; Žd 10,5.8]. Učedníci předpokládají, že Ježíš může, co chce [L 9,54; Mt 17,4; Mk 1,40n; Mt 8,2n; L 5,12n]. Zvl. u Jana je to mnohokrát vyjádřeno [J 5,21; 17,24; 21,22n]. Ježíšovu chtění je třeba bezodkladně vyhovět [Mk 14,12; sr. Sk 9,6]. Současně však ukazuje NZ, že ne všecko chtění Ježíšovo bylo úspěšné [Mk 7,24], že se proti němu postavilo lidské nechtění [Mt 23,37; L 13,34] a že Ježíš své ch. poslušně podroboval vůli Boží [Mt 26,39; Mk 14,36 sr. L 22,42].

O lidském ch. ve smyslu rozhodnutí se mluví u Mt 19,17.21; Mk 8,34 [Mt 16,24; L 9,23] Ga 4,21; Žd 13,18; 2Tm 3,12. Je to ch., jež má velmi blízko víře, je-li obráceno ke spasitelné moci Ježíšově [Mt 15,28; Mk 10,51; J 7,17; 15,7; Zj 22,17]. Opakem tohoto ch. je rozhodné nechtění [Mt 21,29; 22,3; 23,37; J 5,40; 8,44; Sk 7,39].

Pavel staví vedle sebe, případně proti sobě chtění ve smyslu ochoty, a činění, t.j. provedení, uskutečnění tohoto úmyslu [Ř 7,14-25]. Ukazuje na to, že člověk bez vykoupení a milosti [v. 24 n], bez síly Ducha [kap. 8] může sice uznávat Zákon jako dobrý [v. 16.22], ale jeho dobrá vůle zůstává jen úmyslem, protože ch. je ochromeno panstvím „těla“ [masa]: Ř 7,24; 8,5-7; Ga 5,17. Člověk bez milosti a Ducha sv. může sice toužit po věčném životě, ale jde falešnou cestou, což se jeví právě v neuskutečnitelnosti jeho chtění, jež se prakticky zvrhá v pravý opak [Ř 7,15-19]. Teprve Duch sv. a s ním Boží milost přináší jednotu ch. a skutečného činění [F 2,13; Ř 9,16]. *Předzřízení, *Vyvolení.