Chudý, chudoba

1. Ve Starém Zákoně

Mluví se velmi často o chudých a chudobě, zvláště v době, kdy se Izrael usadil v městech. V době pastýřské, kdy majetníkem byl kmen, nebyla chudoba příliš živelně pociťována, i když čteme o neúrodě, nepřátelských vpádech a epidemických nemocech [mor]. V době rolnické, t. j. po obsazení Palestiny, půda byla původně obecná, losem přidělovaná do správy [Ž 16,5n]. Jedinec stále ještě tvořil součást společnosti, v níž měl i oporu. Teprve v době královské, kdy počal kvésti obchod a městský život a kdy život byl už individualisován, začala se objevovati i chudoba, ať už následkem neúrody [sr. 2Kr 8,1-7; Neh 5,3], či pod nájezdy nepřátelských vojsk, nebo přílišným zdaněním a robotou [Neh 5,2; Jr 22,13n], hlavně však chamtivostí [Iz 5,8], lichvou [Neh 5,1-6] a nespravedlností [Iz 1,23; Am 4,1; 6,3n; Mi 2,1n]. Písmo sv. zřetelně ukazuje na pravou příčinu všech těchto zlořádů. Zvrácený poměr k Bohu se nutně zračí i ve zvráceném poměru k člověku. [Srovnej Dt 10,17-19; 14,28-29; 15; 23,19.20; 24,10-21; 26,12-15]. Zvláště vdovy, sirotci, příchozí a leviti, kteří byli následkem centralisace zbaveni výživy, jsou jmenováni mezi chudinou [Dt 12,12.19; 18,1-8].

Péče o chudé byla v Izraeli mimořádně vyvinuta, srovnáme-li to s péčí o chudé u jiných národů [Ex 23,3; Lv 19,15]. Zvláště proroci se zastávali práv chudých a sociálně slabých [Iz 1,23; 10,2; Ez 22,7.29; Mal 3,5]. Zákon Hospodinův bezpodmínečně žádá lásku k člověku jako důsledek lásky k Bohu. Chloubou zbožných boháčů bylo podporování vdov a sirotků [Jb 31,16-22]. I v Zákoně bylo na ně pamatováno. O výročních a jiných slavnostech měli právo zúčastňovati se hodů [Dt 16,11.14; 26,11-14; sr. L 14,13], paběrkovati při sklizni obilní i ovocné [Lv 19,9-10; Dt 24,19n; Rt 2] atd. Zvláště zřízení léta milostivého, nezůstalo-li při pouhém zákonném ustanovení, mělo pomoci chudým [Lv 25,10.12.13.15.28. 30; 27,17; Nu 36,4; Iz 61,2]. Zákon myslí na ch. i při vyměřování dávek a obětí chrámových [Lv 12,8; 14,21; 27,8]. Přes tato ustanovení se prohlubovala propast mezi chudinou a boháči, a došlo-li tu a tam k reformě [Jr 34,9nn], bylo od ní snadno upuštěno, jakmile přestal vnější tlak. Proroci správně rozpoznávají, že je třeba nového, „obřezaného“ srdce, aby došlo k nápravě [Jr 4,4; Am 5,24].

Po návratu ze zajetí chudoba tížila téměř celou zemi, po desítiletí ležící v ssutinách, namnoze neobdělávanou a navíc pod vysokými daněmi cizích vlád. V žalmech slovo chudý je téměř souznačné se slovem zbožný [Ž 9,10; 10,2n; 12,6; 14,6; 69,34 atd.] Teprve za vlády Makkabejských knížat vrátila se určitá zámožnost do Palestiny, která postupně vzrůstala zvláště vlivem poutí zahraničních Židů do Jerusalema o hlavních svátcích. I kněží bohatli pravidelným odváděním chrámové taxy. Judstvo bylo sídlem rolnictví, Galilea sídlem průmyslu.

2. V Novém Zákoně

Vysoké daně zvláště citelně doléhaly na obyvatelstvo palestinské. Celníci a publikáni, kteří vybírali daně, byli proto velmi nenáviděni. Proti chudobě se bojovalo zvláště almužnictvím, jež přešlo i do prvokřesťanské církve jako náboženská povinnost [Sk 6,1-6; Ř 12,13; 15,26; Ga 2,10]. I v NZ, stejně jako v žalmech, mívá slovo ch. náboženský přízvuk. Jsou to ti, kteří jsou odříznuti nejen od dobrodiní kultury, ale také od hlubšího písmařského poznání, jež zůstávalo výhradou studovaných. Tito duchovní vyděděnci nebyli ani s to pochopiti složité nauky zákoníků. Jim zvěstuje Ježíš evangelium, a právě to je ve smyslu Iz 61,1 dokladem jeho kristovství [Mt 11,5]. „Chudí duchem“ [Mt 5,3] jsou ti, kteří jsou si bolestně vědomi své ubohosti [Ž 34,19; sr. 37,11] a kteří pod ní trpí [1S 2,8; Ž 9,19; 72,12n]. Sr 1K 1,26n. Ježíš blahoslaví chudé [Mt 5,3; L 6,20]; v Jakubově epištole je ostrý útok proti bohatým [5. kap.]. I Ježíš varuje před bohatstvím jako nebezpečnou překážkou zbožnosti [Mt 19,16-30; sr. Př 30,8].