Příjemnost, příjemný

Příjemnost, příjemný. Stč. = způsobilost k přijetí; to, co lze přijmouti; to, co se líbí. Tak překládají Kral. ve SZ jednak hebr. chén [= přízeň, milost, krása] v Př 22,11; 31,30; Kaz 10,12 a Př 1,9; 4,9, kde jde o líbezný věnec na hlavě, jednak chánan v Př 21,10 ve smyslu býti milostiv, slitovati se nad někým, jednak rásón [sloveso rásá = býti příjemný, z dobré vůle něco učiniti, najíti v čem zálibu] v Ex 28,38; Lv 7,18; Ž 19,5; Iz 60,7; Jr 6,20, jednak ta'ᵃvá [= žádostivý] v Gn 3,6, jednak sᵉ'ét [= pozdvižení, t. j. tváře, sr. Jb 11,15, opak: opadlost tváře Gn 4,6] v Gn 4,7, jednak nîchóᵃch [= příjemnost, zalíbení] v Gn 8,21; Ex 29,18 [o obětech], jednak ná'am [= býti milý] v 2S 1,26, jednak tób [= dobrý] v Est 8,5, jednak kún [= pevně postaviti, připraviti, na př. o pokrmech, Neh 8,10] v Ž 141,2 [Zeman překládá: „Nechť má modlitba před tvou tváří obstojí jako kadidlová vůně“], jednak mátók [= sladký, sr. Ž 19,11; Př 16,24; Pís 2,3] v Kaz 11,7, a konečně nákar ve významu uznati, přátelsky na někoho zříti u Jr 24,5. Jak z výše citovaných míst je patrno, mají výrazy p-ost, p-ý důležitý význam v kultickém životě. Jen oběti bez vady jsou příjemné Bohu [Lv 22,19nn], ale bezvadnost obětního zvířete musí být provázena i bezúhonností obětujícího [Jr 6,20], takže Iz 56,7 očekává, že jednou, v době spásy, kdy Bůh přivede také „cizozemce“ k hoře své svatosti, i oběti jejich budou p-é Hospodinu. Myšlenka kultu byla časem ještě více zduchovněna a přenesena do oblasti nábožensko-mravní: „oběť bezbožných ohavností jest Hospodinu, ale modlitba upřímných líbí se [jest příjemná] jemu“ [Př 15,8; 16,7; 11,20 sr. Ž 69,32]. Být příjemným [t. j. přijatelným] Bohu = být zbožným.

Podobně je tomu v NZ. Kdo se bojí Boha a činí spravedlnost, je Bohu p-ý [Sk 10,35; Kral. řecké dektos, euprosdektos = přijatelný, p-ý překládají také vzácný, na př. L 4,24; 2K 8,12. Viz Fr. Šimek, Listy filol. 1940, str. 337-383, kde dovozuje, že vzácný je původně totéž co příjemný, t. j. co člověk rád vezme (vzíti): jak příjemný = co rád přijímá]. Kdo ve spravedlnosti, pokoji a radosti v Duchu svatém slouží Kristu, je milý [arestos] Bohu a uznávaný [Kral. příjemný, řecky: dokimos] od lidí [Ř 14,18]. Pavel prosí čtenáře své epištoly do Říma o přímluvné modlitby, aby jeho služba byla „příjemná svatým v Jerusalemě“, t. j. aby byla laskavě od nich přijata. V Ko 4,6 vyzývá pisatel čtenáře, aby každé jejich slovo bylo „v milosti“ [Kral. příjemné], t. j. pronášené u vědomí Boží milosti. 2K 4,2 překládá Žilka srozumitelněji: „Tak se doporučujeme každému lidskému svědomí před Bohem“.