Ozeáš (prorok) – Novotného biblický slovník

Ozeáš

1. Jméno

Jméno O., hebr. Hóšéa' je odvozeno patrně od téhož slovesa jako jméno Izaiáš a znamená též „Hospodin pomáhá“ nebo „Hospodin vysvobozuje“.

2. O proroku

O proroku O-ovi nevíme nic jiného, než co je v knize, mající jeho jméno. Působil [1,1] za vlády izraelského krále Jeroboáma II. [784-744] a judských králů Uziáše [780-737], Jotama [736-733], Achasa [733-718] a Ezechiáše [718-689]. Uvedení králové judští jsou též v nadpisu knihy Izaiášovy [1,1]. Tím se chce O. datovat jako současník Izaiášův.

O. působil v severním království izraelském [sr. 7,5 a 7,1], jeho proroctví jsou zaměřena většinou proti Izraeli, jen málo – a to ještě některá asi teprve dodatečně – proti Judovi. Izraelský původ je dosud patrný na jazyku O-ově: jeho proroctví byla přednesena v nářečí severoizraelském, které se poněkud lišilo od nářečí jerusalemského. V nářečí jerusalemském byly sepsány nejrozsáhlejší části SZ písemnictví. Ostatní knihy a části, jako na př. některé oddíly knih Mojžíšových, vyprávění o Elizeovi v knihách Královských i kniha proroka O. byly tomuto nářečí přizpůsobeny, což nebylo nikterak obtížné vzhledem k tomu, že se psaly v hebrejštině jen souhlásky a souhláskový text snadno připouštěl různou výslovnost.

3. Doba

Doba, v níž žil O., byla velmi neklidná: vnitřní spory a bezkráloví v říši izraelské, útoky Asyřanů, kteří ničili zemi a její obyvatele odvlékali do zajetí – mnozí raději utíkali do Egypta -, společné i jednotlivé vzpoury proti assyrské nadvládě, krutě potlačované, to vše mělo neblahý vliv na život severního Izraele. Není jisto, zda O. působil ještě po zkáze království Izraelského [r. 722].

4. Osobnost Ozeášova

O. byl patrně prorokem „z povolání“. Nasvědčovaly by tomu verše 8. a 9. v 7. kap., ale není zcela jasné, zda jimi míní O. sebe sama. Velmi ostře kárá proroky i kněze. Ačkoliv tedy máme o Ozeášovi jen zprávy v prvých třech kapitolách jeho knihy, jež si můžeme poněkud doplnit z rázu jeho proroctví, přece jen postava a povaha Ozeášova se jeví jasně a výrazně. V tom je určitá shoda s prorokem Jeremiášem, jemuž je O. příbuzný i hloubkou svých citů. Z proroctví O-ova je patrná jeho rozhodnost, ba vášnivost. Prožil hloubku lidské lásky i hloubku zrady. Proto mu bylo dáno i hlouběji porozumět propastnosti hříchu a nesmírnosti odpouštějící lásky Hospodinovy.

Tato citovost se projevuje i v slohu, hojnými básnickými obrazy z různých oborů [na př. 7,12; 9,6; 13,3.7n], jež jsou někdy něžné [2,16.19n; 11,3n], jindy zas až drastické [2, 2-7; 9,16].

Pro O-e bylo rozhodujícím obratem v jeho životě jeho manželství. Zprávu o něm, psanou ve třetí osobě, čteme v 1. kap. jeho knihy. Ve 3. kap. podává O. jeho vylíčení sám. V obou těchto kapitolách je připojen výklad smyslu jednání O-ova, proč si vzal ženu smilnou. V 1. kap. je i výklad symbolických jmen, jež dal svým dětem: Jezreel [v. 4], Lorucháma [v. 6 n], Loammi [v. 8-9].

Znění těchto kapitol je celkem jasné, avšak jejich výklad velmi obtížný. Staří vykladači křesťanští i židovští považovali je za pouhé prorocké vidění. Jiní v nich viděli uměleckou alegorii, avšak symbolická jména se dávala častěji [na př. Sear Jašub, syn proroka Izaiáše, Iz 7,3]. Mnozí novější vykladači považují obě kapitoly za vylíčení skutečnosti. V Lv 21,7 je zakázáno kněžím brát si za manželky ženy smilné a porušené, zatím co, jak patrno z tohoto zákazu, nekněžím to bylo dovoleno. V tehdejší době byly při mnohých pohanských chrámech ženy, jež se oddávaly kultické prostituci. Takového původu byla patrně i žena, kterou si vzal O. Někteří vykladači sice považují za nemožné, že by si muž tak přísných zásad vzal ženu, o jejíž nemravnosti byl přesvědčen, avšak na druhé straně tím spíše pochopíme, proč O. tak ostře tuto nemravnost, skrytou pod rouškou náboženství, potíral. Další otázkou je, zda třetí kap. líčí děj, jenž je pokračování děje kap. 1, či zda obě tyto kapitoly podávají zprávu o téže události. První kap. podává zprávu jiné osoby, zatím co ve třetí kap. líčí své manželství O. sám, je tedy pravděpodobné, že obojí je jenom různým vylíčením téže události, jež bylo dodatečně změněno vsunutím slůvka „ještě“ v 3,1. Podobné souběžné zprávy o stejné události nalézáme i v jiných prorockých knihách, tak sr. Jr 27 s 28. Jestliže však obě kapitoly líčí děje různé, pak se vynořuje nová otázka, zda žena z kap. 3 je táž jako v kap. prvé. I když na tyto otázky nemůžeme s jistotou odpovědět, je patrno, že pro O-e to, co je v nich líčeno, bylo životním otřesem, jenž jej připravil k jeho prorockému úkolu. Tak i nejstarší židovští vykladači v Talmudu soudí, že tyto těžké zkušenosti dal prožít O-ovi Hospodin jen proto, aby mu ukázal svou nesmírnou lásku k hříšnému lidu izraelskému.

5. Obsah

O. svědčí o této lásce Boží krásnými obrazy [2,19; 9,10; 11,1-4; 14,4n]. Ba dokonce líčí tuto lásku jako svazek nebeského Boha se zemí. Avšak Izrael se této lásce zpronevěřil, zrovna tak jako nehodná žena O-ova; místo toho, aby lásku Hospodinovu oplácel poslušností a důvěrou, vyráběl si raději modly, a ctil Baale [2,8.13.16n; 9,10; 11,2]. Smilstvo není zde jen obrazem náboženské nevěry, nýbrž konkrétní skutečností: po vzoru kananejského obyvatelstva i příchozí Izraelci se oddávali nemravnostem při různých náboženských obřadech [2, 2-5; 4,10-18; 5,3n; 9,1]. Právě pro tyto věci měl O. pozornost zbystřenou vlastní trpkou zkušeností, a proto je tak ostře a vášnivě odsuzoval. Obrací se proti tehdy běžnému způsobu bohoslužby s oltáři, posvátnými kameny, posvátnými místy na výšinách a chrámy [4,12n.17; 8,4nn. 11-14; 10,1n.5.8; 11,2; 13,2], při tom zvláště odsuzuje ctění Hospodina v souvislosti se sochou býka, či, jak on pohrdavě v souhlase s jinými místy SZ říká, telete. O. cítí, že všecko to pohanství přijal Izrael, když přišel s čistou vírou v Hospodina z pouště, od usedlého kananejského obyvatelstva, a proto žádá radikální odvrat od tohoto pohanství: návrat od pohodlného života v zemi prosáklé pohanstvím do pouště, jež sice neposkytuje tak hojné obživy, ale také nesvádí tolikerým pokušením.

Důsledně potírá O. zařízení království [4, 4-10; 5,1; 7,4; 8,4.10; 9,9; 10,7.15; 13,10n], jež vzniklo z odporu proti Boží vůli a stále svádělo k neřestem, jako na př. k vraždění, jehož se dopustil Jehu na rodu Amriho [1,4]. O. kárá jako bezbožnost i jiná bezpráví [4,1n], zvláště svémocné spoléhání odpovědných lidí na vlastní síly [8,14; 10,14; 14,3] a na pomoc pohanských Assyřanů a Egypťanů [5,13; 7,11; 8,9n; 14,3].

Všemi těmito hříchy si Izrael plně zasluhuje Boží hněv [2,9-13], O. jej mnohokráte důrazně zvěstuje, jménem Božím hrozí lidu izraelskému i judskému zánikem [1,4; 3,4; 4,3; 5,14; 7,8; 10,2.14.15; 11,6] nebo zajetím [9,3.6; 10,6; 11,5]. Avšak Hospodin stále váhá se svým hněvem [6,4-7; 11,8n], jeho láska převýší odůvodněný hněv [11,9] a přece jen svému lidu, byť nehodnému, ze své milosti odpustí a vyzývá jej ku pokání [6,1-3; 14,1-8].

6. Rozdělení

Kniha proroctví O-ových je prvá v pořadí dvanácti t. zv. malých proroků, jednak pro svůj rozsah, jednak proto, že stará tradice pokládala podle 1,3 O-e za počátek proroků.

Kniha O. se dělí výrazně na dvě části: 1.) Kap. 1-3, v nichž je podána dvojí zpráva o nešťastném O-ově manželství, a mezi nimi v kap. 2 proroctví s tím souvisící. – 2.) Kap. 4-14, obsahují různá proroctví, většinou kratší bez přímých zpráv o osobě prorokově. Kap. 9-13 navazuje na historickou tradici, která byla rozšířena o izraelském dávnověku v sev. království a která se poněkud liší od toho, co máme z pramenů spíše judských v Pentateuchu [= pěti knihách Mojžíšových]. Tak na př. o Jákobovi Oz 12,3-5. Zdá se, že k proroctvím O-ovým byly někde připojeny zmínky, týkající se Judy, a některá zaslíbení.

Text kap. 4-14 je místy velmi těžko srozumitelný. Jedním z důvodů je patrně to, že O. užíval svého severoizraelského nářečí, kterému pak opisovači a vykladači v mnohém dobře nerozuměli. O částečné vysvětlení temných míst se s tohoto hlediska velmi zasloužil upsalský filolog Nyberg, ale ještě velmi mnoho zůstává nejasného a sporného.

7. Obsah knihy Ozeášovy v nynější podobě

Nadpis 1,1
I. Ozeášova zkušenost v manželství kap. 1-3.
1. 1. Zpráva o Ozeášově manželství v 3. osobě. Jezreel, Loruchama [nemilovaná] a Loami [ne lid můj], symbolická jména dětí Ozeášových, naznačující pád královského domu a říše 1,2-9. –
2. 2. Budoucí jména, vyjadřující štěstí 2,1-3. – Zpustošení země, způsobené znesvěcením kulturou kananejskou 2,4-15. – Omilostnění národa, zavedeného na poušť 2,16-25 *zasnoubím tě sobě na věčnost [2,19]. –
3. 3. Totéž jako v kap. 1., podáno Ozeášem v 1. osobě. „Zamiluj ženu, tak jako miluje Hospodin syny Izraelské“ 3,1. – „Za mnohé dny budou synové Izraelští bez krále“ 3,4. – „Potom pak obrátí se synové Izraelští“ 3,5.
A. V přítomnosti 4-9,7a.
1. a) Zvrácená bohoslužba 4-5,7.
  1. 4. Kněží 4,1-11. – Laici 4,12-19.
  2. 5. Masfa a Tábor 5,1-7.
2. b) Zvrácená vnitřní a zahraniční politika 5,8-9,9. – Bratrovražedná válka s Judou 735/4; 5,8-14. – Efraimovo a Judovo úsilí o cizí pomoc 5,13.
  1. 6. Žalm kající 5,15-6,3. – Izraelova nenapravitelnost 6,4-6. – Vnitřní neklid. Galád, Sichem, Betel 6,7-11.
  2. 7. Vraždy králů 7,1-7.
  3. 8. Efraim a pohané 7,8-8,3. Království a kult jsou proti Hospodinu 8, 4-14.
  4. 9. Výhružné kázání při podzimní slavnosti 9,1-7a.
B. V minulosti 9,7b-14,1. Srážka proroka a lidu 9,7b-15. Hřích v Belfegor 9,10-14. – Trest za tento hřích 9,12. – Hřích v Galgala 9,15-17.
1. 10. Modloslužba v Kananejské zemi 10,1-8. Hřích v Gabaa 10,9-10. – Vliv kultury na znemravnění národa 10,11-15.
2. 11. Hospodinova láska a nevděčnost Izraelova 11,1-7. – Vyvedení do Egypta, zatím co se Assur stane pánem země Kananejské 11,5. – Zaslíbení 11,8-11.
3. 12. Dnešní Izrael je věrným obrazem praotce Jákoba 12
4. 13. Zavedení modloslužby telat v Bethelu 13,1-4. – Hospodinova trpělivost s Izraelem je vyčerpána 13,5-11. – Závěrečná výstraha 13,12-14,1. Samaří bude zničeno.
5. 14. Závěrečná zaslíbení. Izraelovo obrácení a budoucí rozkvět 14,2-9.

V Novém Zákoně je O. citován na těchto místech: Mt 9,13 [Oz 6,6]; 12,7 [Oz 6,6]; L 23,30; Zj 6,16 [Oz 10,8]; Mt 2,15 [Oz 11,1]; Ř 9,25-26; 1Pt 2,10 [Oz 1,10; 2,23]; 1K 15,4 [Oz 6,2]; Žd 13,15 [Oz 14,2].