Sílo

Sílo [= pokoj, uklidnění, klid; místo pokoje. Ale viz další výklad!].

1. Staré kultiště na území pokolení Efraimova, sev. od Bethel [Sd 21,19], vých. od cesty, spojující Bethel se Síchem, nyní Chirbe Seilún. Po dobytí Palestiny shromáždila se zde pokolení izraelská za vedení Jozuova a postavila zde stánek úmluvy [Joz 18,1]; zde byla losem rozdělena země [Joz 18,8-10; 19,51; 21,1n; 22,9]. Téměř po tři století bylo potom S. posvátnou svatyní celého Izraele. Sem byl shromážděn lid a obeslány kmeny, bydlící vých. od Jordánu, aby se zodpovídaly za postavení oltáře při pomezí Jordánu [Joz 22,11-34]. V době Soudců zde bývala výroční slavnost Hospodinova [Sd 21,19; 1S 1,3]. Při jedné z nich se zmocnili Benjaminovci plesajících žen [snad chrámových zpěvaček, sr. Bič II., 129n] a pojali je za manželky, když jejich kmen byl téměř vyhuben [Sd 21,16-23]. Stánek úmluvy s truhlou Boží byl zde ještě v době velekněze Élího a v prvních letech Samuelových, kdy snad stánek ustoupil pevnější budově chrámové [Sd 18,31; 1S 1,9.24; 2,14.22; 3,3.21; 4,3n; 14,3]. Když se truhly Boží zmocnili Filištínští, bylo to pro Izraelce znamením, že Bůh zavrhl S. [Ž 78,60n; Jr 7,12.14; 26,6.9]. Když pak truhla byla Filištínskými vrácena, nebyla už nikdy převezena do S. [1S 6,21; 7,1n; 2S 6,2.11.17]. Nástupci Élího se přestěhovali do Nobe [1S 14,3; 22,11]. Podle 1Kr 11,19; 14,2.4 bylo S. bydlištěm proroka Achiáše. Zdá se, že město bylo řídce obydleno až do dob Jeremiášových [Jr 41,5]. Jsou však badatelé, kteří tvrdí, že i na území Benjaminově byla svatyně, pojmenovaná S. a že tato dvě místa byla tradicí zaměňována.

2. Význam obratu „Nebude odjata berla od Judy…, dokudž nepřijde S.“ [Gn 49,10] je sporný už proto, že starověké překlady [LXX, Akvila, Pešitto a j.] se navzájem podstatně liší. Reformační překlady předpokládají, že jde o vlastní jméno Mesiášovo, při čemž toto jméno pokládají za zkráceninu výrazu „kníže Pokoje“ [sr. Iz 9,6] nebo „pokoj“ [sr. Mi 5,5]. Jiní vykladači se domnívají, že jde o jméno místa a překládají: „Dokudž nepřijde do S.“ V tom případě by šlo o proroctví, jež se splnilo tehdy, když kmeny Izraelců se shromáždily po dobytí země do svatyně S. [Joz 18,1]. Při tom berlou nemíní královskou berlu, nýbrž vůdcovskou hůl. Smysl předpovědi by pak byl ten, že Juda bude tak dlouho vůdčím kmenem, dokud Palestina nebude podmaněna. Ale tomuto výkladu odporuje jednak různé hláskování obou jmen v hebrejštině, jednak stará židovská tradice, jež S. překládá obratem „jeho syn“ [t. Judův]. LXX překládá: „Dokudž to, co je jeho [nebo: dokud ten, jenž je jeho] nepřijde“ [míněn zřejmě Mesiáš]. Při tom se vykladači dovolávají Ez 21,27: „Až přijde ten, jenž má právo, které jsem jemu dal“. Jiní se domnívají, že S. je zkomolenina hebr. šᵉ'íló = ten, za něhož [Juda] prosí [sr. Dt 33,7]. V každém případě musíme mít na mysli, že už podle nejstarších židovských výkladů šlo o mesiášský text. Uvažuje se v něm o době, kdy Juda, jenž byl nositelem požehnání, daného Abrahamovi a jeho potomkům [Gn 49,8], odevzdá vládu eschatologickému králi, jenž uzavře novou požehnanou smlouvu podobnou té, jež byla uzavřena v S. Kolem tohoto Mesiáše z pokolení Judova se shromáždí národové. I kdyby se Jákobův výrok vztahoval původně na S., „místo pokoje“, jehož dosáhli Izraelci po dlouhém putování pouští a po dobytí země, plný smysl výroku pochopili teprve proroci, kteří ve všech událostech s lidem Izraelským viděli předjímku oné konečné události, kdy se potomek Judův, Kristus, ujme vlády a dovede k pokoji všecko lidstvo [sr. Iz 2,2-4; Jl 3,9-21; Mi 4,1-5].