Heslo
Lukášovo evangelium
Lukášovo evangelium
1. Obsah
2. Autor
Autorem evangelia byl podle starocírkevní tradice „Lukáš, průvodce Pavlův, [který] sepsal v knihu evangelium, jím [Pavlem] zvěstované“ [Ireneus – z 2. stol. – Adversus haereses III 1,1]. Podobně svědčí Canon Muratoriův [konec 2. stol.]. Zmínkami o úzké souvislosti autora L. e. a apoštola Pavla chtěli starokřesťanští pisatelé dotvrdit spolehlivost tohoto evangelia, jehož autorem nebyl sice ani apoštol, ani očitý svědek Ježíšův, ale za nímž stála autorita Pavlova právě tak jako za Markem autorita Petrova. Origenes, Eusebius, Hieronymus dokonce tvrdí – ovšem nesprávně – že tam, kde Pavel mluví o „svém evangeliu“ [Ř 2,16; 2Tm 2,8], prý myslil na L. e. [sr. 2K 8,18]. Není však jisté, zda tradice o Lukášovi lékaři jako autorovi L. e. je něčím více než hypothesou [dohadem] starých církevních spisovatelů. Důležitější než podobné dohady jest všimnouti si, jak autor evangelia sám popisuje svou práci [L 1,1-4]. Zmiňuje se o písemných i ústních pramenech očitých svědků. Všecko to „znovu prošel a přesně po pořádku sepsal“. Sám tedy není očitým svědkem, a nedovolává se pro sebe ani zvláštního osvícení Duchem sv., nýbrž toliko toho, že pečlivě prostudoval a kriticky zpracoval prameny, které mu byly k disposici. Postupoval tedy způsobem svědomitého starověkého dějepisce, jak je patrno i z toho, že měl zájem i na časovém zařazení [L 2,1n; 3,1n]. Nejspíše užil předlohy, obsahující hlavně výroky Ježíšovy [Logia], jíž užili Mk i Mt [*Evangelia], ale celkem samostatně. Základní jeho předloha však bylo evangelium Mk. Značná část L. e. je však založena na jiných pramenech, snad i přímo na ústní tradici nebo částečně i na menších písemných záznamech dnes ztracených. Tak se dostaly do L. e. zprávy odlišné od Mk a Mt o narození Jana Křtitele a Ježíše s vlastními podrobnostmi [obřezání Ježíšovo, Simeon, prorokyně Anna; návrat z Betléma do Galileje, dvanáctiletý Ježíš v chrámě, rodokmen Ježíšův]. Místo kázání na hoře má kázání na poli [kap. 6], o Křtitelovi ví mnohem více než ostatní evangelia. Jediný má vypravování o vzkříšení mládence z Naim [7,11–17], o milosrdném Samaritánu [10,29-37], o marnotratném synu [15,11-32], o nevěrném správci [16,1–13], o boháči a Lazarovi [16,19-31], o farizeji a publikánu [18,9-14]. Na druhé straně mnohou látku z Mk [na př. Mk 7,1-30] a z Mt [na př. Mt 15,1-28; 5,17.19.21-48; 6,1-8. 16-18 a j.] vynechal. L. nejen mění Markův pořad, ale pokouší se také včlenit výroky, u Mt seskupené v celky, do určitých situací. Jeho jazyk a sloh odpovídají pravidlům správné literární řečtiny lépe než jazyk ostatních synoptických evangelií.
3. Charakteristika
Je dosti dokladů toho, že L. e. vyšlo z prostředí sborů z bývalých pohanů a je pro ně určeno: má totiž zřetelný zájem na všeobecné platnosti evangelia [2,10n. 14; 24,47; Ježíšův pobyt v Samaří; vynechává Mt 10,5; milosrdný Samaritán; vděčný Samaritán 17,11nn a j.]. L. e. dále zdůrazňuje lásku Ježíšovu ke ztraceným [L 19,10; podobenství o ztracené ovci, ztraceném groši, ztraceném synu L 15; Zacheus L 19,1nn; velká hříšnice L 7,36nn]. Více než ostatní evangelisté si všímá nebezpečí bohatství [L 6,24n; 12,13nn; 16,1nn.19nn] a Ježíšovy lásky k chudým [L 6,20n; 16,19nn; sr. Sk 2,44n; 4,32nn]. Mluví velmi často o Duchu svatém a jeho působení [L 1,35; 4,1nn.14.18; 5,17; 11,13; 12,12; 24,49]. V jeho doporučování chudoby a odříkání viděla NZ věda – sotva právem – t. zv. ebionitský vliv. [Ebionité byla sekta křesťanů židovského původu, žijící v Zajordání. Kladli zvláštní důraz na chudobu učedníků Ježíšových; i jejich jméno ebjonim znamená „chudí“. Z jejich prostředí vzniklo t. zv. Ebionitské evangelium]. Spíše snad lze mluviti o vlivu Pavlova chápání evangelia [sr. L 10,8 a 1K 10,27; L 18,14 sŘ 5,1].
4. Doba a místo vzniku
L. e. je sice připsáno *Teofilovi [L 1,3], o němž nevíme nic jiného, než že byl poučen o křesťanství [L 1,4], ale bylo určeno pro křesťany původu pohanského. Plyne to i z toho, že aramejská slova buď vynechává anebo nahrazuje řeckými, Judstvo je mu označením celé Palestiny [L 6,17; 7,17; 23,5 a j.]. O místě vzniku nelze říci nic jistého kromě toho, že vzešlo z oblasti misijních sborů pavlovských. Také dobu vzniku nelze určit přesně; pravděpodobné jest, že bylo napsáno někdy mezi pádem Jerusalema r. 70 a mezi devadesátými lety 1. století, okrouhle řečeno kolem r. 80 po Kr.