Rodokmen Ježíšův

Rodokmen Ježíšův. Podle tradičního pojetí máme v NZ dvojí r. J., dvojí genealogii, a to u Mt 1,1-16 vzestupný od Abrahama do Ježíše, u L 3,23-38 r. sestupný od Ježíše, druhého Adama, až k prvnímu Adamovi. Oba celkem souhlasí ve jménech od Abrahama po Davida. Ale v ostatních se oba „rodokmeny“ značně liší. U Mt máme davidovskou linii, jak se vyvíjela prostřednictvím Šalomounovým, u L je linie Šalomounova bratra Nátana. Tato rozličnost je patrná z následující tabulky, sestavené ve vzestupném pořadí:

Mt L David David Šalomoun Nátan Matata[n] Roboám Ména[m] Abiáš Melea Aza Eliachim Jónam Jozafat Josef Jorám Juda Simeon Léví Matat Oziáš Jórim Joátam Eliezer Achas Józa [Jozue] Ezechiáš Er Manasses Elmódam Amon Kozam Joziáš Addi Jekoniáš Melchi Neri Salatiel Salatiel Zorobábel Zorobábel Resa Johan [a] n Abiud Joda [Juda] Jozech [Josef] Semei[n] Eliakim Matatiáš Mahat Azor Nagge Esli Sádoch Naum Amos Achim Matatiáš Josef Eliud Janna[i] Melchi Eleazar Léví Mátan Matat Jákob Heli Josef [muž Marie] Josef [muž Marie] „Rodokmen“ Mt navazuje na 1Pa 2,1-15; 3,10-15; Ezd 3,2, ale liší se i od těchto předloh. Rodokmen L navazuje na Gn 5; 10,21-25; 1Pa 1,1-27.

Vzájemná odlišnost obou t. zv. r-ů byla různě vykládána. Prvním vykladačem byl lékař Sextus Julius Africanus [zemřel kolem r. 280 po Kr.], který se dovolává rodinné tradice, podle níž došlo v t. zv. r-u Ježíšově k několika *levirátním sňatkům [Dt 25,6]. Jákob, tělesný otec Josefův podle Mt, byl bratrem Heliovým, protože měli tutéž matku Esthu, jež se po smrti svého manžela Mátana [Mt 1,15] provdala za jiného muže [Africanus uvádí jeho jméno jako Malchi], jemuž porodila Heliho [L 3,23n]. Heli zemřel bez mužských potomků a jeho vdova si podle levirátního práva vzala za muže jeho bratra Jákoba. S ním měla Josefa, ale právně byl Josef připsán bezdětnému Heliovi. Tak mohl Mt napsat: „Mátan zplodil Jákoba. Jákob pak zplodil Josefa“ a L „Syn Josefův, kterýž byl Heli, kterýž byl Matatův“.

Po reformaci se u některých vykladačů ujal názor, že seznam Matoušův uvádí r. Josefův jako dědice davidovského trůnu, kdežto u Lukáše že jde o r. Mariin, aby byl dokázán i její davidovský původ. Je ovšem záhadou, že Marie není ani v r-u Matoušově ani Lukášově vůbec uvedena, takže jsou jen dohady, že Marie byla dcerou Heliovou [podle jiných Jákobovou z rodokmenu Matoušova]. Krom toho ani u Židů ani u Řeků a Římanů nebylo zvykem počítati r. se strany matčiny. Z apokryfních spisů pak je známo, že otec Mariin se jmenoval Joachim.

Přijatelnější výklad podává Zahn ve svém komentáři k Mt [3. vydání 1910]. Má s Chrysostomem za to, že nadpis Mt 1,1 „biblos geneseós“, který Kral. překládají „Kniha *rodu“, patří k celému evangeliu, nikoli jen k Mt 1,2-17, a že vůbec nejde o rodokmen [řecky genealogia], vyčtení předků určité osoby, nýbrž o tólédót [= příběhy, Gn 6,9; 37,2; Nu 3,1; *Rod], příběhy života Ježíšova, v němž dějiny Izraele od Abrahama a Davida dosáhly svého cíle. Mt-ovi [ba ani L-ovi] vůbec nejde o to, aby dokázal, že Ježíš je z rodu Davidova – kdyby to chtěl dokázat, začal by Davidem, nikoli Abrahamem -, neboť o tom, že Ježíš byl Davidovec, nepochybovali ani jeho nejúhlavnější nepřátelé a jeho veřejné vystoupení by bylo jinak nepochopitelné. Mt ve svém evangeliu chce předvésti příběhy Ježíšovy tak, aby bylo patrno, že právě Ježíš z mnoha tehdy existujících potomků Davidových [sr. Mt 11,3] je Mesiáš, t. j. že v něm byla splněna zaslíbení, daná královskému domu Davidovu a Abrahamovi. T. zv. r. Mt-ův jsou vlastně dějiny Izraele v kostce: Abraham je kořen, v němž se Izrael odlišil od dějin ostatního lidstva, Ježíš Kristus je vyvrcholením těchto dějin. Že Mt-ovi nešlo o r., je vidět i z toho, že mnoho jmen z 1Pa 1,34; 2,1-15; 3,1-19; Rt 4,18-22; 1Pa 3,19-24 vynechává a pro dobu po Zorobábelovi uvádí jména, o nichž v bibli nic není, a že uměle vypravuje svůj výpočet podle schematu 3x14 [Mt 1,17]: do Davida uvádí 14 rodných jmen; v Davidovi mu dočasně vyvrcholují dějiny, začaté Abrahamem; od Davida do zajetí babylonského uvádí rovněž 14 rodových jmen. Deportace vyvoleného národa a ztráta politické samostatnosti Izraele je M-tovi druhým vrcholem dějin, k němuž došlo pro hříchy vládců, z nichž někteří [v. 7-11] se ani nemohli stát nositeli Božího zaslíbení [2S 7,12-16]. Ale aby Mt dosáhl čísla 14, musel vynechat mezi Jóramem a Ozeášem [= Uziášem, Azariášem] tři krále: Ochoziáše, Joasa a Amaziáše. Podle Hieronyma k tomuto vymýcení jmen tří králů došlo proto, že pocházeli z rodu bezbožné Jezábel. Nejde tu však v žádném případě o omyl, nýbrž o úmyslné přizpůsobení schematu 3x14. Katoličtí vykladači upozorňují na to, že číslo 14 je symbolickým číslem jména Davidova [dalet = 4, vav = 6, dalet = 4. Jméno David mělo tyto tři souhlásky dvd = 4+6+4 = 14]. Ve třetí řadě však máme v dnešním Mt-ově textu pouze 13 jmen. Zahn přesvědčivě dokazuje, že tu jde o omyl překladače evangelia z aramejštiny do řečtiny, když vynechal Joakima a Jekoniáše uvádí jako syna Joziášova, ač ve skutečnosti byl jeho vnukem [sr. 2Kr 23,30n.34-24,17; dále 1Pa 3,15, kde Sallum je nejspíše totožný s Joachazem]. Zahn má za to, že Mt 1,11 zněl původně takto: „Joziáš pak zplodil Joakima a bratří jeho v době deportace babylonské“ [sr. 2Pa 36,6.10; 2Kr 24,15; 25,7]. Přerušený t. zv. r. ve v. 12, kde se náhle vyskytuje Jekoniáš, je zdůvodněn tím, že nastává bezkrálovská doba, uvedená čtyřikrát řeckým výrazem metoikesia = deportace [Kral. „zajetí“]. Jeden z deportovaných princů se stal otcem Salatielovým [1Pa 3,16nn]. Že M-tovi nejde o r., ale o dějiny, je podle Zahna vidět i z toho, že ve v. 2 a 11 je přídavek „a bratří jeho“. Mt tím naznačuje důležitý obrat v dějinách Izraele: nositelem požehnání už není jednotlivec. Juda a jeho bratří jsou zakladateli „domu Izraelského“ [Mt 10,6; 15,24], „dvanáctera pokolení“ [Mt 19,28]. Podobně je tomu ve v. 11. Do té doby byli nositeli zaslíbení, daných Davidovi, jednotlivci z Davidovců. Po pádu říše už není linie jasná. Davidovci se rozvětvují v několik linií a nikdo nevěděl, z které větve ožije mesiášské království.

Není jistě bez úmyslu, že Mt ve svém přehledu dějin Izraele upozorňuje na jejich zahanbující stránky [Támar Gn 38; Raabpohanka i nevěstka Joz 2,1; Jk 2,25; Žd 11,31; Rut Moabka Gn 19,30-38]; Betsabé není ani jmenována, ale Mt jemně upozorňuje na Davidovo cizoložství a vraždu [2S 11,2-12. 25; Ž 51]. Pro židovské uši to znělo urážlivě, ale pro věřící čtenáře v těchto skutečnostech byl náznak, že se Ježíš Kristus, který vstoupil do takových dějin, stane vysvoboditelem všech z hříchu, nejen Židů, ale i pohanů [Mt 28,19]. Snad tu byla i skrytá apologie proti židovským pomluvám a pověstem, spojeným se zrozením Ježíšovým z panny.

Podle Zahna ani rodokmen L-ův nechce dokazovat davidovský původ Ježíšův, nýbrž jeho souvislost s počátkem dějin lidstva a s celým lidským pokolením. Syn Boží je také synem Adamovým! Ježíš je jedním z údů lidského pokolení [sr. výraz *Syn člověka J 2,57]. V Ježíši Kristu se uskutečnilo to, co Bůh v Adamovi zamýšlel. Je druhým Adamem. Současně však je viditelným obrazem neviditelného Boha [2K 4,4; Ko 1,15; sr. J 12,45; 14,4nn; Žd 1,3]. To vše snad vyjadřuje konec r-u u L 3,38: „Kterýž byl Adamův, kterýž byl Boží“. Také L- ův r., který podle některých rukopisů má 77 jmen, je číselně rovnoměrně sestaven: 21 [3x7] jmen od Ježíše do vyhnanství, 21 [3x7] jmen od vyhnanství po Davida, 14 jmen od Davida po Abrahama, a 21 jmen od Abrahama po Boha. Podle Škrabala číslo 77 vyjadřuje prý dokonalost [sr. Mt 18,22], t. j. dokonalé vyčtení celého lidského pokolení, jehož nový Adam se stal Spasitelem [universalita, všeobecnost spásy].