Farizeus – farizeové

Farizeus – farizeové [hebr. Pᵉrúším = oddělení] byli jednou z několika význačných náboženských stran židovských, kteří zvláště v době Ježíšově měli převážný vliv na náboženské smýšlení lidu židovského [Sk 26,5].

1. Jméno a dějiny

Není možno s naprostou určitostí zjistiti, jaký byl původ a pravý význam tohoto jména. Jen pravděpodobně – ovšem s pravděpodobností velikou – odvozuje se název od pojmu pᵉríšút = oddělenost, odloučenost, která byla pokládána za zvláštní ctnost a sílu člověka zbožného a spravedlivého, a jež jako prostředek a sebekázeň i zevnější ochrana svatosti mu měla zabezpečiti čistotu mravní a obřadní [kultickou]. Toto úsilí o odloučenost od zástupu, který nezná Zákona [J 7,49], mělo původ zřejmě v duchu Ezdrášových reforem [Ezd 10,11] a ve vědomí převahy monotheismu nad pohanstvím. Průměrný člověk z davu svým denním stykem se světem a jeho všedními záležitostmi všeho i pochybného druhu stěží dovede uchovati nedotčenost své povahy a své zbožnosti i ctnosti. Bezpečnější cesta jest ohraditi se proti obyčejnému lidu [hebrejsky ‘am ha’áres = lid země, přízemní lidé, luza] povýšenou odloučeností. Sr. Ga 2,12n.

Tento směr byl zde již koncem 2. století př. Kr. za Hasmoneovce Jana Hyrkána [r. 135-104], který k nim původně patřil, ač později přešel k saduceům; vystupoval jako skupina znalců zákona a činně zasahoval do politiky jako odpůrce krále-velekněze Alexandra Jannaea [103-78], který se jim mstil strašně krvavým způsobem až do své smrti, ale zemřel s radou, aby jeho vdova, královna Alexandra, hleděla se smířiti s farizei. Za její vlády [78-67] farizeové byli vládnoucí stranou. Zato nová dynastie [Herodovci od poloviny I. stol. před. Kr.] nebyla nijak vlídně vítána se strany farizeů, nebyla jim dost národní, ani nábožensky dost pravověrná a horlivá. Rovněž proti Římanům jakožto moci pohanské stáli v nedůvěře, ano v zásadním odporu, ač po většině nepřáli aktivnímu politickému odboji. Možná, že dobu vzniku tohoto směru můžeme klásti už do doby zuřivého pronásledovatele všeho židovského, Antiocha Epifana [176-163 př. Kr.], a že její předchůdce dlužno hledati u Chasidim, kteří se zúčastnili makkabejského povstání. V době Ježíšově měli rozhodující vliv [Mt 23,2], o nějž zápasili se *saduceji.

V ohledu sociálním náleželi většinou ke střední a chudší třídě. Náleželi k nim i někteří kněží, ač většinou kněží byli saduceji. U židů požívali farizeové neobyčejné úcty pro svoje vlastenectví a náboženskou přísnost.

2. Učení a význam

Farizeové usilovali o to, aby zákon Boží – ovšem se všemi podrobnostmi tradovanými se strany otců – stal se vůdčím činitelem veškerého života. Příznačným učením farizejským, odlišujícím je zejména od saduceů, bylo přesvědčení, že nerozlučnou součástí závazného Zákona je i ústní podání [tradice], jak bylo uchováváno a zpracováváno zákonickými [rabínskými] školami [viz doleji]. Byli přesvědčeni, že mesiášské království Boží bude uskutečněno, jakmile národ aspoň jediný den bude opravdově ostříhati Zákona. A tak jejich heslem bylo, že Zákon musí býti naplněn, i kdyby měl Izrael zdánlivě zahynouti. Ze Zákona chtěli vyvoditi a provésti nejzazší důsledky, a tak se stali virtuosy náboženství a zbožnosti. Chtěli zástupně vyplniti vše, co Bůh žádal vlastně od každého Izraelce. Tato idea byla jejich silou; stali se tak ztělesněným geniem judaismu a jedním z nejsilnějších svědectví o všemocnosti náboženské víry. Fakta jim nebyla ničím, idea všecko. Zničili sice vznikající židovský stát, ale zachránili židovství, které v jejich duchu [prostřednictvím jejich díla, obsaženého v talmudu] žije až dodnes.

Bylo-li podmínkou příchodu mesiášského království zachovávání Zákona, bylo třeba, aby tento Zákon byl dostatečně znám. Proto každý farizeus se snažil osvojiti si co nejpodrobnější znalost zákona. K tomu cíli měli farizeové své theology, zákoníky, zrovna tak jako saduceové. Co zákoníci usoudili theoreticky, prováděli řadoví farizeové v praxi. V nějaké míře však je každý farizeus znalcem Zákona, t. j. „zákoníkem“. Z učení farizejských zákoníků se utvořila podrobná pravidla pro celý život národa i jednotlivce, pro každý jeho krok od rána do večera, od narození po hrob, takže bylo konečně napočítáno 248 přikázání a 365 zákazů, sestavených ve stupnici. Je nasnadě, že vzhledem k různostem ve výkladu zákona bylo mezi farizejskými zákoníky několik škol, které se vzájemně potíraly. V době Ježíšově nejznámějšími školami byly škola Hillelova a Samaiova. První byla mírnější, druhá přísnější.

3. Poměr k ostatním stranám politickým a náboženským

Na rozdíl od *zelotů nevěřili farizeové v moc násilí při osvobození národa ze jha Římanů. Spoléhali na to, že Bůh je ředitelem dějin a že v plnosti časů uskuteční sám toužebné očekávání Izraele. Je třeba jen vzdělávati lid ve známosti zákona, vychovávati děti a působiti misijně mezi pohany. Věřili v předurčení Boží i ve svobodnou vůli člověka. Svými synagogami po všem světě připravovali farizeové půdu pro křesťanství. Ve srovnání se *saduceji byli farizeové spíše demokratického směru. Farizeem se mohl státi každý, kdo na sebe vzal „jho Zákona“, saduceové však vycházeli takřka veskrze z vyšších šlechtických vrstev. Od saduceů se farizeové lišili také tím, že věřili ve vzkříšení z mrtvých, v anděly a duchy. Jejich zásluhou víra v nesmrtelnost se stala obecným majetkem národa, na nějž mohlo navázati křesťanství [Sk 23,8]. Saduceové se drželi pouze pěti knih Mojžíšových, farizeové uznávali celý Starý Zákon i s tradicí [Mt 15,2n.6].

4. Poměr k Ježíšovi

Vyplýval z důsledků učení farizejského.

Bylo to velmi vážné a opravdové učení, v mnohém směru výkvět židovství; ale přezíralo niternost a přeceňovalo formu a obřad [Mt 23,23.25]. Ježíš právě to farizeům vytýká, nazývaje okázalý jejich zevnějšek, kryjící vnitřní pustotu, obrazem „obílených hrobů“ [Mt 23,27]. Farizeové otázku duše zaměnili za otázku příslušnosti k potomkům Abrahamovým. Vychovali ducha pýchy [L 18,10n] a samospravedlnosti, kterou Ježíš označil za pokrytectví [Mt 7,5; 6,2]. Ze svěcení soboty učinili pověru [Mk 2,27n; J 5,18n a j.].

Farizeové navzájem vytýkali Ježíšovi, že se lehce přenáší přes všecky předpisy formalistického náboženství, jako byl půst [Mk 2,19; Mt 9,14; L 5,34], a nezastavuje se ani před sobotou. Dobře tušili, že Ježíšovo stanovisko svrchované volnosti proti formám a liteře zákona znamená konec náboženství, které oni pěstovali. „Úžas a odpor vzbudil také Ježíšův vztah k hříšníkům a vyvrhelům společnosti. Sobecký zájem o vlastní pověst a jistotu ubil ve farizeích lásku k bližnímu a povinnost povznésti padlého. Ježíšovo náboženství bezvýhradné, nesobecké, obětavé lásky k bližním a zvláště zbloudilému bylo cizí farizejskému duchu sobecké vypočítavé zbožnosti.“ Není divu, že hráli důležitou roli v zosnování smrti Ježíšovy [Mk 3,6; J 11,47-57].

Ovšem nesmíme zapomínati, že farizeji byli nejen ti četní, pro nás bezejmenní odpůrcové Ježíšovi, a terče jeho sžíravého odsudku, nýbrž také muži jako Pavel a jeho učitel Gamaliel. Vcelku nebylo hanbou býti farizeem a hlásiti se k tomu. Pavel jistě dobře věděl, jak Ježíš smýšlel o farizejských zvrácenostech a celém rázu jejich zbožnosti a mravnosti, a přece nestyděl se prohlásiti za farizea [Sk 23,6; 26,5-7; F 3,5.6]. Také učitel Pavlův Gamaliel patřil k f-ům [Sk 5,34]. Ovšem křesťanství znamená překonání farizejství, i toho pravého. [Většinou podle F. Žilky, Dějiny novozákonní doby.]