Lid

Lid, hebr. 'am, označuje ve SZ převážně duševně-duchovní, tedy psychickou pospolitost [Pedersen, Israel 1926], také mezi příbuznými. Z této pospolitosti jednotlivec žije. K ní se počítají i mrtví [Gn 25,8.17; 35,29; 49,29.33], kteří nějak spolupůsobí při vytváření jejího charakteru. Myslí se hlavně na pospolitost, jíž udávají ráz mužové. Být vyňat z tohoto l. znamená vlastně ztratiti život. Jednotlivec může žít pouze jako člen pospolitosti. Nebýt lidem = zahynout [Dt 32,21; sr. Gn 17,14; Ex 30,33.38; Lv 17,4; 20,3.6]. Být l. ovšem znamená nést odpovědnost. Žena, přistižená v hříchu, je zlořečenstvím svému lidu [Nu 5,27]. Provinění jednoho je proviněním všech [1S 22,16-19; 2S 24,17; 1Pa 21,17]. Je zakázáno míti hněv proti synům svého lidu [Lv 19,18]. Je nasnadě, že ve starověku kult byl nejsilnějším pojítkem, i v rodině a v národu, kde právě kult vytvářel psychickou jednotu [1S 9,12n; 1Kr 21,9.12; Nu 21,29; Jr 48,46].

Lid byl i jakýkoli celek [Př 30,25; Jl 2,2] hlavně lidských bytostí. Tak na př. město [Gn 19,4; Sd 9,29.32; 1S 5,10n; Jr 37,12], kmen [Gn 49,16; Joz 17,14.17], severní království [1Kr 12,27] a ovšem *Izrael [viz níže! Iz 1,3; Jr 50,6; Jl 2,17]. Společné soužení vytváří l. [2S 22,28; Ž 18,28], rovněž společná známost spravedlnosti a Zákona [Iz 51,7]. SZ mluví o l. v kontrastu proti vynikajícím jednotlivcům [Iz 24,2; Jr 28,1.5; 26,16; 43,4; Rt 4,9].

Jednotlivec se stává l. rozmnožováním [Gn 48,19]. Několik pospolitostí se může smlouvou spojiti v l. [Gn 34,16.22], ale také společný cíl může z jednotlivců vytvořit l. jeden [Gn 11,6]. Tak může vzniknout vyšší jednota l., národ, jenž má společné dějiny, společnou kulturu, společné náboženství, společný charakter, a ovšem i společného předka. I zde jde do jisté míry, chceme-li, o psychologickou jednotku, takže prorok může o národě mluvit jako o neduživci [Iz 1,5-6] nebo o nevěstce [Ez 16; Oz 2; 4]. Je příznačné, jak ve SZ velmi těsně souvisí l. se zemí, v níž bydlí. Má to hlubší smysl, než se nám zdá. Neboť země, dědictví otců a země otců [Lv 14,34; Gn 48,21; 50,24; Dt 1,8; 6,23; 31,20-21], je přímo prostouplá požehnáním [Ž 65,10-14; 72,3; Jl 3,18; Am 9,13], a být vzdálen této země znamená největší pohromu [1S 26,19; Jr 16,13]. I v cizině lze sice držet pospolitost, ale nedokonalou [Gn 43,32]. Cizinci jsou kulticky nečistí. Proto je třeba vyhnati cizince ze země [Ex 23,28nn; Joz 23] nebo je získat pro svoje kultové obecenství a tím je zavtělit do řad svého lidu! Jen s určitými národy směl lid izraelský uzavírat smlouvu [Dt 23,2-8]. Jindy bránily sblížení zase právě důvody náboženské.

I když pojmem l. byli ve SZ označeni Egypťané [Gn 41,40.55], Filištínští [Gn 26,11], Moabští [Nu 21,29; 24,14], Sodomští [Gn 19,4], Hetité [Gn 23,7], Ethiopci [Iz 18,2], Skythové [Jr 6,22], přece jen zvláště v překladu LXX je pojem lid [řecky laos] vyhrazen velkou většinou Izraeli, aby tím vyniklo jeho zvláštní náboženské poslání. Neboť Izrael je l. Hospodinův, toho Hospodina, jenž nemůže být srovnáván s ostatními božstvy a má k Izraelovi zvláštní vztah [Ex 19,4-7; Dt 7,6-12; 32,8nn; nejšířeji Dt 4]. Izrael je l. svatým [Dt 14,2.21; 26,18n], spojeným s Bohem [Ž 148,14]. Tento lid si Bůh z vlastní vůle [Dt 9,5n] a z pouhé lásky [Dt 7,8] k otcům [Dt 4,37] vyvolil [Dt 4,37; 7,6; 14,2] a zaručil mu svou věrnost [Dt 7,8]. Proto jej vyvedl z Egypta [Ex 7,16.26; 8,16; 9,1.13.17; 10,3] a očekává od něho naprostou oddanost [Ex 20,3], poslušnost, lásku [Dt 7,9] a oddělenost od ostatních národů [Lv 19,2; 20,7.26; Nu 15,40]. Ovšem, Izrael nesplnil toto očekávání. Stal se lidem Gomorským [Iz 1,10], přestal být lidem Hospodinovým [Oz 1,9] a propadl Božímu soudu [Dt 4,27]; jen „ostatek“ zůstal [1Kr 19,18] a ostatek se také navrátí k Hospodinu [Iz 10,20-25; 14,32], až Bůh promění jeho srdce [Jr 31,33; sr. Jr 7,23; 32,36nn; Ez 11,20; 14,11; Iz 41,8-10; 62,12]. Tento nový Izrael bude mít misijní úlohu mezi národy [Iz 11,10; 62,10; Za 2,10-11; Ž 67,6; 148,11-13].

NZ výrazem l. označuje jednak obyvatelstvo [Mt 4,23; 26,5; 27,25.64], zástup [Mk 11,32; L 20,6], shromážděné množství [L 1,21; 3,15.18; Sk 2,47; 3,9.11], prosté obyvatelstvo na rozdíl od kněží a úředníků [L 23,13; Sk 6,12; 13,15], jednak Izraele na rozdíl od jiných národů [L 2,32; Sk 21,28; 26,17.23; 28,27n; Ř 15,10; sr. Sk 4,10; 10,2; 13,17. 24; Žd 2,17; 5,3; 7,5; 2Pt 2,1]. Někdy ovšem také Izrael je označen výrazem národ [J 11,50n; L 7,5; 23,2, kde Kral. mají lid, ač v řečtině je národ; Sk 10,22; 24,3.10.17; 26,4; 28,19], ale většinou v řečech před neizraelci nebo v ústech pohanů. V pozadí výrazu l. je ovšem také náboženské zdůvodnění: l. Boží [Mt 1,21; L 1,68.77; 2,32; 7,16; Sk 7,34; Žd 11,25; a v citátech ze SZ: Mt 2,6; Ř 11,1n; 15,10; Žd 10,30], ale biologická a historická stránka má převahu.

Zvláštností Pavlova okruhu je, že pojem l. vztahuje na křesťanskou církev. Na t. zv. apoštolském sněmu vypravoval Petr, jak Bůh předem učinil opatření, aby z pohanů získal l. [Sk 15,14], a Jakub tuto myšlenku, jež pro židovské uši jistě zněla provokativně, zdůvodnil biblicky. Vedle Izraele v biologickém a historickém smyslu tu je nový l., vznikající vírou ve vykupitelský čin Boží v Ježíši Kristu a neznající žádných přirozených hranic. Bůh má mnoho „lidu“ [budoucích věřících] v Korintu [Sk 18,10 sr. 13,46; 28,26n]. Všecka SZ zaslíbení vztahuje Pavel a jeho okruh na nový l. Boží [Ř 9,23-26 sr. Oz 1,10; 2,23; 2K 6,14-18 sr. Lv 26,12; Ez 37,27; Tt 2,14 sr. Ex 19,5n; 23,22; Dt 7,6; 14,2; 1Pt 2,9n; Žd 4,9; 8,10; 10,30; 13,12; Zj 18,4; 21,3]. Poněvadž Kristus je naplněním Zákona a Proroků, je křesťanská církev pravým Izraelem [Ga 6,16; Ř 9,6], pravým semenem Abrahamovým [Ga 3,29 sr. Ř 9,7n], pravou obřízkou [F 3,3], pravým chrámem [1K 3,16].