Naroditi se, narození, narozený

Naroditi se, narození, narozený a p. Narození dítěte, zejména hocha, bylo u Izraelců pokládáno za zvláštní Boží požehnání [Gn 21,6; Ž 127,3; 128,3n]. Narozenému dítěti buď matka rodičky nebo sousedky nebo porodní báby [Gn 35,17; Ex 1,15-21] oddělily pupeční šňůru, omyly je, natřely solí a zavínuly [Ez 16,4]. Matka dítěte-chlapce byla sedm dní nečistá; narodilo-li se děvčátko, trvala nečistota 14 dní [Lv 12,2-8]. Nevíme, proč se činil tento rozdíl. Podle rabínských výkladů proto, že Adam-muž byl stvořen v prvním týdnu, Eva-žena však až v druhém. Otrokyně panina rodila na klín své neplodné velitelky [Gn 30,3] a ta tím prohlašovala dítě za své. N. bývalo slaveno každoročně hostinou patrně i v Izraeli, jako na př. u Egypťanů [Gn 40,20] a Peršanů. Praví-li Jb 1,4, že synové Jobovi pořádali hody „každý ve dni svém“, myslí snad na narozeniny. Není jisto, zda „den narození Herodesova“ [Mt 14,6; Mk 6,21] znamená narozeniny nebo výročí nastoupení na trůn. Podle Gn 21,8 bylo také odstavení dítěte zvlášť slaveno buď doma nebo ve svatyni [1S 1,24]. Dítě bylo kojeno 2-3 léta.

Narození Ježíšovo z panny

Patří k druhotnému tradičnímu proudu NZ, na nějž navázalo t. zv. apoštolské vyznání víry.

Je doloženo pouze u Mt 1,18-25 a L 1,34n. Ani Jan [J 1,19; 3,13; 6,51; 8,58], ani Pavel [Ř 1,3; Ga 4,4; 2K 8,9; F 2,6-8] na tuto tradici nenavazují, tím méně ji zdůrazňují. Kromě toho je tato tradice v rozporu jednak s oběma davidovskými rodokmeny Ježíšovými, jež Mt 1,16 i L 3,23 dovádějí jen k Josefovi, jednak s různými zněními právě Mt 1,16. Tak na př. jeden ze syrských překladů čte: „Josef pak, jemuž byla zasnoubena panna Marie, zplodil Ježíše nazvaného Kristem.“ Přesto nelze tvrditi, že by místa, mluvící o narození z panny, byla vsuvkami. Snad byla tato tradice známa jen užšímu kruhu, když se o ní zmiňuje pouze Mt a L. I když se Mt 1,22 dovolává Iz 7,14, nelze dobře říci, že mu jde o to, aby se vyrovnal s tímto proroctvím, protože každý čtenář hebr. bible věděl, že 'almá, které Kral. překládají panna, znamená mladou ženu. Také nešlo pisateli o důkaz božství Ježíšova – v božství Ježíšovo lze věřit, aniž se dovoláváme narození z panny -, ani o napodobení tehdy běžné mythologie [celé mravní pojetí zvl. L 1,38 tomu brání], ani o vysvětlení bezhříšnosti Ježíšovy, neboť Marie sama spojuje Ježíše s hříšným pokolením, nýbrž o přesné zachycení tradice, jejíž původ snad nutno hledati u samé Marie [sr. L 1,1-4; 2,19 sr. v. 51.]. Jedno je jisto, že toto vypravování nezaujímá v křesťanově víře tak ústřední místo jako na př. zmrtvýchvstání Kristovo. Věřit v Ježíše Krista jako Pána, a to ukřižovaného a zmrtvýchvstalého, je postačitelné ke spáse. I Mt a L jde o víru v Ježíše Krista, nikoli o víru v narození z panny. Mt a L prostě zdůrazňují Boha při práci. Tu jde vždy o tajemství a div. Nikoli narození z panny tvoří velikost a slávu Ježíšovu, nýbrž velikost Ježíšova činí uvěřitelným, že Ježíš se narodil mimořádným způsobem. Divem je základní skutečnost, že Syn Boží se stal tělem [J 1,14]. Tato skutečnost však není vázána na narození z panny.

Výrazy zrození, narození, naroditi se, zploditi a p. mají také význam obrazný. Porodní bolesti jsou prorokům i NZ-u obrazem utrpení [Iz 26,17; Jr 49,29; Mt 24,8; 1Te 5,3], zvláště utrpení eschatologického před příchodem Kristovým. Ale i jinak bývá mluveno o narození v přeneseném slova smyslu. Poměr učitele [mistra] a žáka bývá zobrazen poměrem otce a syna [2Kr 2,12 sr. Mt 23,8-10]. Žák oslovuje svého učitele, poddaný svého krále, člen kultického společenství svého kněze „můj otče“ [2Kr 6,21; 13,14; 1S 24,12; sr. Sd 17,10], a naopak učitel, král, kněz svého žáka, poddaného a příslušníka kultického společenství nazývá „synem“ [1S 26,17; Př 1,10.15 a j.]. Pavel „rodí“ učedníky a sbory skrze evangelium, t. j. skrze kázání [1K 4,15; Ga 4,19; Fm 1,10]. Je to zajímavá paralela k soudobému rabínskému názoru, že „proselyta [= pohan, jenž se stal Židem], jenž přestoupil, je jako právě zrozené dítě“ a že získávání proselytů je plněním SZ příkazu „Ploďtež se a rozmnožujte se“ [Gn 1,28; 9,7], plozením. – Hříšní, od Boha nepravostmi odloučení lidé „rodí nepravost“ [Iz 59,4 sr. 2Tm 2,23], stará smlouva [Zákon] zplozuje k manství [Ga 4,24]. Izrael-Jerusalem se narodil [Ez 16,3n] právě tak jako se po exilu narodí nový lid Boží [Iz 54,1nn; Iz 66,8n sr. Ez 37,1-14; Ga 4,26n]. Bůh zplodil moudrost [Př 8,25], ale i mesiášského krále [Ž 2,7 sr. 2S 7,14; Ž 89,26nn].

Někteří vykladači se domnívají, že věta „Já dnes zplodil jsem tebe“ je term. techn. pro nastolení krále, jenž je přijat za syna Božího adopcí a dosazen do Božího dědictví. NZ vztahuje výrok ze Ž 2,7 na Ježíše Krista. Podle Sk 13,33 je oním „dnes“, kdy byl zplozen Syn, vzkříšení Ježíšovo, podle L 3,22 jde o sestoupení Ducha sv. na Ježíše. Na který okamžik myslí Žd 1,5; 5,5, není jasné. Kraličtí tu ve svých poznámkách k Šestidílce velmi přiléhavě upozorňují, že toto „dnes“ má smysl pro nás, kdy se nám toto zplození stane skutečností, ježto v Božích plánech je věčné. Jde tedy o to, kdy, v kterém okamžiku ono věčné Boží dění pronikne do našeho života a našich zkušeností víry! Je příznačné, že evangelijní vypravování o narození Ježíšově nenavazuje na Ž 2,7 [s výjimkou snad L 1,35]. Zmrtvýchvstání Ježíše Krista právě tak jako sestoupení Ducha sv. na něj zahájilo novou éru, nový eon, nový věk, v němž Kristus je „prvorozený mezi mnohými bratřími“ [Ř 8,17.29].

Neboť i věřící v Krista a jeho zmrtvýchvstání, mající závdavek Ducha sv., pokládají se za zrozené Bohem [J 1,13], za dítky Boží, za přenesené do nového věku [1J 3,14 sr. J 5,24]. NZ to vyjadřuje mnohými obrazy, aby naznačil naprostou rozdílnost mezi životem před uvěřením a po něm: nové stvoření [2K 5,17; Ga 6,15; Ef 4,24], vzkříšení [Ef 2,1.5n; Ko 2,12n], ale také zplození, narození z Boha, z Ducha nebo z vody [J 1,13; Jk 1,18; 1Pt 1,3; 1J 2,29; 3,9; 4,7; 5,1.4.18; J 3,5n.8], znovunarození [J 3,1-8; 1Pt 1,23; 2,2], druhé narození [Tt 3,5]. Nutnost naprosté obnovy je zdůrazněna zvl. u J 3,3.5.7 [sr. Jr 31,31-34; Ez 11,19; 36,26n; Ž 51,12], ježto se zde doslovně mluví o „narození shůry“ [sr. J 3,4; Jk 1,17; 3,15.17; J 3,31; 19,11], jímž je opsán původce této proměny [sr. J 1,13; 1J 2,29; 3,9; 4,7; 5,18], který je jedině schopný způsobit tento div skrze svého Ducha [J 3,6; Ř 8,15; Ga 4,6]. Je to tajemství [J 3,8], jímž nás Bůh dostává do obecenství s sebou [1J 1,3.6nn], a jež se projevuje činěním spravedlnosti [1J 2,29], nehřešením [1J 3,9nn], láskou [1J 4,7], přemáháním světa [1J 5,4] a vírou v Ježíše jako Krista [1J 5,1]. Člověk nemůže k tomuto duchovnímu zrodu přispět ničím právě tak, jako nemůže ničím přispět ke svému tělesnému zrodu. Vnějším výrazem a zpečetěním tohoto divu je křest [Sk 10,44-48; Tt 3,5; Mk 16,16]. Ježíš snad Nikodéma přímo odkazuje na křest Janův, spojený s vyznáním hříchů [J 3,5]. Možná, že J 3,3 navazuje na Mt 18,3; Mk 10,15; L 18,17.

Apoštol Pavel obrazu znovuzrození nikde výslovně neužívá. Místo toho mluví o účasti na smrti a vzkříšení Kristově nebo o novém stvoření [2K 5,17], obvykle pak mluví o novém člověku [proti starému Ř 6,6; Ef 4,22.24; Ko 3,9n], nebo o vnitřním člověku [Ř 7,22; 2K 4,16; Ef 3,16]. Jeho existenci označuje jako život skrytý s Kristem v Bohu [Ko 3,3], jako Krista – náš život [Ko 3,4], jako nové já, jež stojí proti „tělu“ [Ř 7,17n]. Jinde praví, že nový, duchovní člověk „oblékl Krista“ [Ga 3,27 sr. Ř 13,14], nového člověka, podle Boha stvořeného [Ef 4,24], pancíř spravedlnosti [= ospravedlnění Ef 6,14]. Pavel tedy počítá se zápasem starého a nového člověka. To snad nám pomůže pochopit nesnadná místa v 1J 2,29; 3,9; 4,7; 5,1.4.18, kde se předpokládá, že ten, kdo se narodil z Boha [tedy syn Boží 1J 3,1n.10 sr. J 1,12n na rozdíl od syna ďáblova 1J 3,10 sr. J 8,38-47], nehřeší, aniž může hřešiti. Toto tvrzení zdá se odporovati tomu, co čteme v 1J 1,8-10; 2,1. C. H. Dodd upozorňuje na to, že 1J 2,1 gramatickou formou [aoristem] naznačuje, že jde o ojedinělé a nahodilé hříchy, kdežto v 1J 3,4-10; 5,18 o habitus, trvalý stav. Možná, že se na to Jan dívá právě tak jako Pavel. Je tu zápas mezi tím, co se zrodilo z Boha a co nemůže hřešit, a tím, co ještě patří starému člověku. Možná také, že tu jde, jak se domnívá Dodd, o eschatologickou naději o osvobození z hříchu v posledních dnech a že v každém případě má Jan na mysli jiné okolnosti: v 1,8-10 bojuje proti samolibosti a sebespokojenosti, v 3,9 a 5,18 proti těm, kteří podceňovali význam křesťanské ethiky vedle křesťanské dogmatiky. *Znovuzrození.

Druhé narození [Mt 19,28] znamená znovuobživení jednotlivců i větších celků, tedy vzkříšení z mrtvých a obnovu světa, jak vysvítá z paralely L 22,30 [„v mém království“] anebo z Mk 10,30 a L 18,30, kde se mluví o „budoucím věku“. Sr. 2Pt 3,13; Zj 21,1. Zvláštní význam má výraz d. n. v Tt 3,5, kde je vedle obnovení Duchem označováno za výsledek křtu. Toto d. n. zahrnuje jak eschatologickou novou existenci [Tt 3,7], tak mravní obnovení na tomto světě [sr. 2K 4,16; Ř 12,2]. Katol. církev navázala na toto místo své učení o křtu, jenž není jen symbolem spásy, ale skutečným působcem nového rodu, přeměny člověka. *Znovuzrození.