Vázati

Vázati [se], o vázání snopů [Gn 37,7], přivazování beránků k rohům oltáře [Ž 118,27], obvazování ran [Iz 3,7]. Ž 73,4 praví o nešlechetnících, že „nebývají vázáni až k smrti“. Je tak přeloženo hebr. charsób = těsná pouta [sr. Iz 58,6, kde je totéž slovo přeloženo výrazem *svazek]. Žalmistovi se zdá, že nešlechetníci nebývají svíráni nemocemi, bídami a neštěstím, které by přivodily jejich smrt. V Žd 13,9 je tak přeloženo řecké sloveso peripatein [= procházeti se, kráčeti, choditi], v přeneseném smyslu o mravně-náboženském způsobu života, na př. choditi v světle, ve tmě a pod. ve smyslu žíti podle světla, podle tmy. Pisatel Žd tu má na mysli židovské předpisy o pokrmech. Kdo žije podle nich, kdo se jimi váže, nic tím nezíská. Ve 2K 5,14 je tak přeloženo řecké synechein [= „dohromady držeti“, snad s významem „svazovati“, ano i „donucovati“, „puditi“. Není vyloučen ani význam „držeti v mezích“. Ale je také možné, že toto slovo má jen prostý význam „spojovati“]. Podle toho lze výrok 2K 5,14 chápat rozličným způsobem. Jednou možností je vyjet z toho, že Pavlovi bylo jeho odpůrci předhazováno, že má sklon k extatickému *blouznění [Kral. ‚nesmyslní jsme‘, 2K 5,13; Škrabal: „Jestliže jsme tedy v (jakémsi) blouznění, to pro Boha“. Sr. 1K 14,18; 2K 12,1nn; Mk 3,21]. Pavel odpovídá, že tyto své extatické stavy drží v kázni, kdykoliv jde o činnost ve sborech [1K 14,19]. Je-li u vytržení, je to jen soukromá záležitost mezi ním a Bohem. Pracuje-li však ve sboru, je vždy ‚při smyslech‘, rozumný. Důvodem k tomu je láska Kristova, která ho drží při smyslech jako v poutech, aby neupadal do extase. Poněkud jinak lze tato slova v souvislosti s v. 13 chápat asi takto: extatické zkušenosti jsou určeny jen Bohu, jsou něčím zcela intimním mezi Bohem a apoštolem, nejsou určeny k tomu, aby se jimi apoštol „doporučoval“ [v. 12], aby o ně opíral svou zvěst. Srozumitelné projevy jsou však určeny sborům. Zajisté ne k osobní chloubě apoštolově, nýbrž k tomu, aby vedly posluchače k víře a tím i k radostnému pochopení zvěstovatele, k tomu, aby se jím „chlubili“. Tak se v nesobeckém vyřízení zvěsti a v jejím ochotném přijetí a pochopení uplatňuje ta jednota, k níž svazuje lid Boží obětující se Láska Kristova. – Hejčl a Škrabal podle Vulgáty chápou uvedené řecké sloveso ve smyslu ‚puditi‘: „Vždyť láska Kristova nás pudí“, mocně k tomu vede.