Jeremiášův Pláč

Kniha tato má pět samostatných kapitol, z nichž 1,2,4 a 5 má každá 22 veršů [počet písmen hebr. abecedy], kdežto 3 má 3 x 22 veršů. Verše v kap. 1,2 a 4 jsou seřazeny abecedně, v kap. 3 vždy tři verše začínají týmž písmenem abecedy. Jen kap. 5 nemá abecední pořádek. V hebr. bibli je to kniha anonymní, nazývaná jen podle prvního slova kap. 1 „échá“ [= „ach“]. Starší hebr. jméno jest „kinôt“ [pohřební písně], řecky Thrénoi [tak v Septuagintě], latinsky Threni, Lamentationes. V hebr. bibli je kniha zařazena mezi t. zv. Posvátné spisy: Ž, Jb, Př, Rt, Pís, Kaz, Pl, Est, Dn, Ezd, Neh, 1 a 2Pa. Pisatel jako očitý svědek naříká, že všecka dřívější sláva Jerusalema zmizela, město dříve lidné leží opuštěno a pod plat uvedeno [1,1], cesty na Sión, dříve poutníky oživované, zpustly, neboť nikdo k svátkům nechodí, kněží, kteří dříve plesali nad slávou Hospodinovou, vzdychají pod jeho hněvem, panny jeho smutné jsou [1,4]. Kap. 5 je spíše žalm, obsahující na počátku [5,1] a na konci [5,21] prosbu, aby Hospodin vše zase napravil a jako za starodávna obnovil. Kap. 3 líčí osobní trápení pisatelovo a jeho důvěru v pomoc Boží [3,22]. Kniha pochází z doby po pádu Jerusalema, ale byla patrně napsána před návratem ze zajetí babylonského. Vzpomíná doby obležení [1,20], dlouhého marného očekávání pomoci [4,17], lživých proroctví o vysvobození [2,14] a posledního stíhání po horách a na poušti [4,19], zajetí krále [4,20], vítězného pokřiku nepřátel, vniknuvších do chrámu [2,7], zavraždění kněží a proroků na místě svatém [2,20], zajetí knížat [1,6] a posměchu Idumejských [4,21]. Poměry po pádu Jerusalema jsou líčeny v 5,2– 6,8.9; byla uložena i daň na vodu a na dříví. Beznadějnost vysvítá zvláště z 3,42–51. Právě pro tuto beznadějnost některým se zdá, že Jeremiáš, tak pevně v Boží pomoc doufající [Jr 31,37; 33; 7-9], nemůže být spisovatelem knihy. Jména Jeremiášova se dostalo této knize na podkladě zprávy z 2Pa 35,25. Ovšem tato poznámka pochází snad z doby kolem r. 400 př. Kr. Nadto „Pláč“ se vůbec netýká Joziáše. Naproti tomu se uvádí, že prorok J., prožívající neodvratitelnou zkázu svého lidu a vidoucí bezvýslednost svého nabádání, nemohl mlčeti a dává v těchto kapitolách výmluvněji, než by mohl vyjádřit někdo jiný, výraz citům hýbajícím jeho nitrem i nitrem všeho lidu. V bibli „70 vykladačů“ [Septuagintě] položeno jest na počátku této knihy: „I stalo se, když Izrael zajat byl a Jerusalem zpuštěn, že seděl Jeremiáš pláče a naříkal naříkáním tímto nad Jerusalemem a řekl“: [následuje v. 1]. Nesmíme tu arci hledat historický doklad pro J-ovo autorství „Pláče“.