Gád

Gád.

1. Syn Jákobův a praotec pokolení

Sedmý syn Jákobův a prvorozený syn Zelfy, děvečky Líe [Gn 30,11n], bratr Asserův, praotec jednoho z dvanáctera pokolení Izraelova. Uvedený biblický oddíl vykládá toto jméno jako „zástup“, ačkoli výraz sám znamená „štěstěnu“. Srovnej též, že byl sedmý! I spojení jeho s Asserem [Gn 30,13] ukazuje na souvislost s nějakým božstvem štěstěny [ve složeninách Bal-gád Joz 11,17; 12,7; 13,5 a Mag-dal-Gád Joz 15,37]. Jisto je, že G. má tentýž vztah ke jménu Gaddiel [Kral. : Gaddehel Nu 13,11] jako Dan k Danielovi [zkrácenina Gaddiel je Gaddi Nu 13,12]. – Už od starých dob jméno G. sloužilo nejen k označení území, ale také kmene, který podle Nu 1,25 čítal 45.650 mužů, ač ve zpěvu Debořině toto pokolení není vůbec ani jmenováno. Ale v nápise t. zv. moabitského kamene [9. stol. př. Kr.] čteme o obyvatelích Galádu jako o mužích Gád. Při rozdělování země žádali spolu s pokolením Rubenovým o přidělení krajiny východně od Jordánu vzhledem k četným svým stádům, která by tam našla dostatečné pastviny [Nu 32,1-4.20-36]. Bylo jim vyhověno: Gád obdržel polovinu galádské krajiny [Dt 3,12], t. j. polovici země ammonitské [Joz 13,24-28], která na jihu začínala u potoka Arnon. Severní hranice nelze určiti, ježto v nynějším znění starozákonních zpráv [sr. Joz 13,15n] jsou rozpory. Pravděpodobně hranice severní nebyly stálé. Zdá se, že město Ezebon leželo na pohraniční čáře mezi pokolením Gád a Ruben. Mojžíš žehná tomuto pokolení pro jeho statečnost a smysl pro povinnost [Dt 33,20n]. Bojovníci z tohoto kmene se připojili k Davidovi v Sicelechu [1Pa 12,8]. Za Pekacha, krále izraelského, přitáhl assyrský král Tiglatfalazar IV. [2Kr 15,29] a odňal mu zemi *Galád Zajordání i velkou část Galilee a lid, t. j. pokolení Rubenovo a Gádovo a polovici pokolení Manassesova, odvedl do zajetí [1Pa 5,26] assyrského r. 734 [do Chelach a Chabor].

2. Jméno proroka za dnů Davidových

Nejprve se s ním shledáváme, když vybízí Davida, skrytého na území moabském, k návratu do země judské [1S 22,5]; potom dostavuje se ke králi po nešťastném sčítání lidu [2S 24,11-19; 1Pa 21,9-19] a oznamuje trest Boží, který ho pro to stihne. Podle 2S 24,18-24 ustanovil tento prorok polohu pozdějšího chrámu jerusalemského. Podle 1Pa 29,29 napsal knihu o činech krále Davida a účinkoval jako znalec při zavedení chrámové hudby [2Pa 29,25].

3. Pohanský bůh štěstí

Gád, uctívaný hostinami [také od Židů v zajetí], při nichž kněží na veřejných silnicích obsluhovali modly. V Iz 65,11 ve slovech „strojíte vojsku tomu stůl“ vidí mnozí vlastní jméno boha Gád. „Kteříž strojíte stůl Gádovi“ přeložil Luther. Druhé božstvo v témž verši jmenované je Meni [Kraličtí: počet]. Snad jde o Jupitera a Venuši. Gád byl uctíván hlavně v Sýrii.