Zástup

Zástup, stč. = shluk, hlouček, četa, dav, šik, pluk, vojsko. Tohoto označení se užívá, ať jde o pluky vojska nebo o davy lidí nebo o hejno Božích tvorů [na př. křepelek, Ž 68,11, sr. Ex 16,13; Nu 11,31]. Bůh je často označován jako Hospodin z-ů. Myslívalo se při tom na z-y izraelského vojska [1S 17,45; Iz 31,4], ale jde tu spíš o nebeské z-y, o všecko, co Bůh stvořil a co vykonává jeho vůli. *Vojsko. Karafiát překládá Pís 6,12: „Co uzříte na Sulamitské? Jako plesání vojenské“ a odkazuje na Jr 31,13. Příslušné hebr. slovo machanajim je překládáno výrazem vojsko [Gn 32,2]; jinde se myslí na nebeské z-y, ale byl vysloven i názor, že tu jde o zvláštní druh tance, jímž vynikali obyvatelé města Mahanaim [Gn 32,2; Joz 13,26.30 a j.] Podobně chápe Pís 6,12 také Luther ve svém překladu. Jiní myslí na t. zv. mečový tanec nevěsty [*Píseň Šalomounova], jiní na andělský tanec.

NZ velmi jasně vyzdvihuje význam davů v životě a působení Ježíšově. I když nelze vždy přesně určit, k jakým sociálním vrstvám tyto davy náležely, přece jen některé narážky ukazují, že šlo většinou o drobné, sociálně nízko postavené zástupce židovské veřejnosti ať v Galileji [J 6,2.5.22.24], ať v Judstvu, kde zvláště v době svátků bylo mnoho poutníků z celého židovstva [J 5,1.13; 11,55]. Ježíš zval k sobě ‚pracující a obtížené‘ [Mt 11,28] na rozdíl od těch, kteří patřili k nábožensky, politicky i hospodářsky vedoucím vrstvám [J 7,31n]. Měl nad nimi lítost, protože byli jako ovce, nemající pastýře [Mt 9,36; Mk 6,34]. Podle J 7,49 uvěřili v Ježíše nikoli knížata a farizeové, nýbrž toliko ‚z. ten, kterýž nezná zákona‘. Šlo tedy převážně o t. zv. *lid země, který se cítil neodolatelně přitahován k Ježíšovi [Mt 13,2; Mk 3,20; 5,27; L 5,1; 7,9; 8,40]. Někdy Ježíš sám svolal z., chtěl-li mu dát nějaké mimořádné poučení [Mt 15,10; Mk 7,14; 8,34], ale hlavně působila jeho lékařská moc [Mk 2,4n; 3,9n. 30n; L 6,19] a ovšem nadějná zvěst o království Božím [L 9,11]. Mnohé pak lákala zvědavost [J 12,9]. Z-y rozuměly Ježíšovi častokrát víc než pokrevní příbuzní [Mk 3,31nn], okoušely v jeho činech přítomnost Boží [„divili se“, Mt 7,28; 9,8], připravily mu slavný vjezd do Jerusalema [Mt 21,8n; J 12,12nn] a viděly v něm proroka [Mt 21,10 m; L 7,16; J 7,40], takže vládnoucí kruhy lidu se neodvážily proti němu vystoupit [Mk 11,18, sr. L 19,48; Mk 12,12] a prohlašovaly jej za svůdce z-u [J 7,12, sr. Sk 24,12.18]. Ovšem příchylnost z-ů k Ježíšovi byla často povrchní, důvody byly nacionalistické [J 6,15], takže Ježíš nejednou unikal z – ům, anebo je propouštěl [Mt 13,36], aby se mohl věnovat svým učedníkům [sr. Mt 14,22n; Mk 4,36; 6,45]. Mnohá uzdravování se uskutečnila výslovně v soukromí mimo z-y [Mk 7,33], ano, Ježíš sám po uzdravení nemocného ‚poodešel od z-u‘ [J 5,13]. Jeho metoda nebyla davová, ale osobní, jeho zvěst vyžadovala osobního rozhodnutí nebo zamítnutí. Bylo by také nesprávné se domnívat, že poměr z-ů k Ježíšovi byl za všech období jeho života jednotně příznivý. „Ze z-u mnozí uvěřili v něho“ [J 7,31], někteří kvůli němu odcházeli, t. j. přestali důvěřovat kněžím [J 12,11], mnozí však pochybovali [J 7,12.41nn], někteří se ho dokonce chtěli zmocnit [J 7,44], a nakonec se dali snadno poštvat proti němu [Mk 15,8.11, sr. Mt 27,20; L 23,48; sr. Sk 21,30.34n].

Podobné stanovisko měl z. k prvním věrozvěstům Kristovým a apoštolům, ač je o tom velmi málo zpráv [Sk 8,6; 13,45]. Mezi pohanskými z-y došlo někdy i k modlářskému uctívání apoštolů [Sk 14,11.13n.18], ale také k snadnému odvrácení od nich [Sk 14,19; 17,13, sr. 19,26; 21,27] a dokonce i k vyloženému nepřátelství [Sk 19,32n.35].

O ozbrojený z. jde u Mt 14,43, o shromáždění kmenů ve Zj 17,15 [sr. Dn 3,4], o označení velkého počtu u L 5,29; 6,17; Sk 1,15; 6,7; 11,24.26.