Vzkládání, vzkládati, vzložiti

Vzkládání, vzkládati, vzložiti, ve smyslu nakládat, naložit, uvalit něco na někoho [Ex 7,4; Nu 12,11; Dt 7,15; 26,6; 1S 6,7; 1Kr 12,9; 2Pa 10,11; Neh 5,18; Iz 53,5; Ez 23,49; Sof 3,18; Mt 23,4; Zj 2,24]. Jb 34,23 chce nejspíše říci, že Bůh vše vidí na první pohled a že jeho soud je neomylný, takže člověk nemůže doufat v nový soud, při němž by uplatnil svoje námitky.

V ostatních případech jde o kladení rukou na člověka při žehnání [Gn 48,14nn] nebo na hlavu obětního zvířete [Ex 29,10] na znamení, že je odevzdáno Bohu [Lv 4,15] spolu s vyznáním hříchů [Lv 5,5]. Při přenášení úřadu na nástupce byly rovněž kladeny ruce na jeho hlavu [Nu 27,18.23; Dt 34,9]. Byla s tím spojena představa, že vložením rukou přecházely i duchovní dary s člověka na člověka. *Ruka. Ježíš vzkládal ruce na děti, když jim žehnal [Mk 10,13nn], na nemocné, když je uzdravoval [Mk 5,23; 6,5; 7,32; 8,25]. Z apoštolské doby máme šest případů, v nichž šlo o kladení rukou. Apoštolové vzkládali ruce na právě obrácené Samaritány s modlitbou, aby přijali Ducha sv. [Sk 8,17.19]. Činili tak jako vůdcové církve, kteří sami přijali Ducha sv. [Sk 2,4; sr. J 20,22]. V tomto případě vzkládání rukou se dalo nějakou dobu po křtu. Podle Sk 19,5n ap. Pavel pokřtil některé věřící a vzkládal na ně ruce, načež přijali Ducha sv. Žd 6,2 mluví o učení o křtu a vzkládání rukou. Zdá se, že tu jde o vzkládání rukou při křtu. Ve Sk 13,3; 1Tm 4,14; 2Tm 1,6 jde o vzkládání rukou při zřízení k určitému úkolu. V 1Tm 5,22 jde snad o znovupřijetí člověka, jenž činil pokání.

Vzkládání rukou bylo podstatnou částí křtu ve starokřesťanské církvi. V 5. století bylo však na západě od křtu odděleno [vzkládání rukou bylo vyhrazeno biskupům], kdežto na východě se udrželo ve formě mazání olejem, jenž byl ovšem posvěcen biskupem. Už od dob Tertulliánových se věřilo, že dar Ducha sv. je spojen se vzkládáním rukou, k němuž křest byl přípravou.