Ruka

Ruka, hebr. jád = ruka [řecky cheir], kaf = dlaň, hrst. Pravá ruka, hebr. jámín, označovala také jih, levá ruka, hebr. sᵉmó'l, označovala sever. Orientálec totiž při určování světových stran se postavil tváří k východu. U soudu stál žalobce po *pravici obviněného [Ž 109,6; Za 3,1]. *Levicí byl držen štít, aby byla pravice volná k boji. Ochránce takového bojovníka musel stát tedy po jeho pravici [Ž 109,31]. Této skutečnosti třeba snad přičítati zvyk stavěti vzácné osobnosti po pravici a tak jim dávati čestné místo ochránců. Během doby se pravice stala čestným místem bez ohledu na původní význam. Tak Mesiáš sedí po pravici Boží [Ž 110,1; L 22,69; Ř 8,34].

Při modlitbě byly ruce drženy vzhůru [Ex 17,11; 1Kr 8,22; Ž 28,2]. Pozdvihnouti r-u k Hospodinu znamená přísahat [Gn 14,22, sr. Dt 32,40]. Praví-li Ž 144,8, že pravice *cizozemců [Doplňky] je pravice lživá, míní se tím, že jejich přísaha je falešná. Pravice a přísaha jsou tu souznačná slova právě tak jako v arabštině. Vložiti r-u pod něčí *bedro bylo výrazem nezrušitelného závazku [Gn 24,2; 47,29]. R-ma vloženýma na hlavu se svolávalo požehnání a člověk byl oddělován k zvláštnímu úřadu [Gn 48,14; 1Tm 4,14; 5,22; Žd 6,2]. Znamenalo to někdy přímé přenášení vlastní *slávy [Nu 27,18nn]. „Naplniti ruce“ [Ex 28,41; Sd 17,5] budoucích kněží, nejspíše částmi oběti, jež měly být obětovány, znamenalo odděliti, ordinovati kněze [sr. Ex 29,9]. Nastávající kněz tyto části oběti ve svých rukou pozdvihl před Hospodinem, načež je velekněz spálil na oltáři [Ex 29,25]. Tak to vykládá Baudissin a katol. bohoslovci. Jiní na základě assyrštiny mají za to, že věta „naplniti ruce“ znamená prostě „pověřiti úřadem“. „Vložení rukou na hlavu obětního volka“ znamenalo sebeztotožnění s tímto obětním zvířetem [Ex 29,10]. Vložení rukou na hlavu kozla za současného vyznávání hříchů bylo chápáno jako přenášení těchto hříchů na kozla, který byl pak vyhnán na poušť k *Azazelovi [Lv 16,21]. Umývání r-kou bylo slavnostním prohlášením neviny [Dt 21,6; Ž 26,6; Mt 27,24]. Čisté r-e byly symbolem života v *spravedlnosti před Bohem [Jb 22,30; Ž 18,21; sr. 24,4]. Tlesknouti r-ma bylo znamením hněvu [Nu 24,10]. Líti vodu na r-e někoho bylo výrazem služebnictví [2Kr 3,11]. Podati r-u znamenalo uzavříti smlouvu [2Kr 10,15; Př 6,1; Ez 17,18], přátelství [Ga 2,9]. Může ovšem znamenat i dotvrzení něčeho [Jb 17,3]. „R. Hospodinova“, „silná jeho r.“ [Dt 2,15; 4,34] je symbolem neodolatelné jeho moci. „R. Hospodinova nad prorokem“ [Ez 8,1; 37,1] znamená božskou inspiraci. Je-li s někým r. Hospodinova, znamená to prozřetelné, laskavé a otcovské jeho vedení [Ezd 7,6; L 1,66; Sk 11,21]. Být v r-e Otcově je totéž jako být jeho majetkem a stát pod jeho svrchovanou ochranou [J 10,28n]. Je-li však r. Hospodinova proti někomu, anebo dolehne-li na někoho, znamená to Boží soud [Ž 32,4; 38,3; Sk 13,11]. „Zapsati se r-ou Hospodinu“ [Iz 44,5] snad znamená podle Duhma a většiny vykladačů „popsati ruku [nápisem]: Hospodinův [majetek]“. Snad tu šlo o vyryté, vypálené znamení na ruce, jež znamenalo zasvěcení božstvu [sr. Ez 9,4; Zj 7,3; 13,16; 20,4; sr. Ga 6,17]. Ovšem, že Lv 19,28 zakazuje podobné praktiky. Je tedy možno soudit na vliv okolních kultů [ale sr. Ex 13,16], obvyklých zvláště při zasvěcování v mystériích. Tento výklad je sice spojen s mluvnickými těžkostmi, ale nikoli nepřekonatelnými. „Vztáhnouti r-u [na někoho, k něčemu]“ je obrazným výrazem cílevědomého jednání, určitého úmyslu, po němž následuje čin, ať už lidský nebo božský [Gn 3,22; 22,12; Ex 6,8; 7,5; 9,15; 2S 6,6; Jb 2,5; Ž 144,7; Ez 6,14; Sof 2,13]. Může to ovšem znamenat i skutečné vztažení r-ou, na př. při zatčení, zajištění někoho, k útoku, k záchraně [Mt 14,31; 26,51; L 21,12; 22,53]. Jindy je to výraz, označující posunek, gesto, jímž se podtrhuje určitý výrok [sr. Mk 3,34 s Mt 12,49] a zdůrazňuje jeho naprostá platnost pro ty, jimž je určeno. Když nemocný na Ježíšův rozkaz vztáhl svou r-u [Mt 12,13], byl to všem viditelný výraz jeho poslušnosti a víry, ale také důkaz Ježíšovy svrchované moci. Když Ježíš u Mt 8,3 vztáhl r-u, učinil tím viditelnou svou vůli, že malomocného chce očistiti. Podobně jest rozuměti modlitbě ve Sk 4,30, aby „Bůh vztáhl ruku svou“, t. j. aby učinil viditelnou svou moc a milost, aby se projevil uzdravováním, činěním divů a zázraků skrze jméno svatého Syna svého Ježíše. – Ve Sk 26,1 jde o řečnické gesto. – U J 21,18 jde o narážku na násilnou smrt Petrovu, patrně na kříži.

Čtenář české bible v překladu Kral. si sotva uvědomí, že za výrazem *místo v 1S 15,12; Iz 56,5 je ukryto hebr. jád [= ruka]. Jde tu o pamětní sloup [podobně jako 2S 18,18] snad podoby ruky [nebo mužského pohlavního údu; sr. Iz 57,8], jenž má býti zárukou, že památka toho, který vztyčil tento sloup, nebude vyhlazena [viz Bič II., 86].