Den

Den.

1. Ve významu časovém jest doba zdánlivého oběhu slunce kolem země nebo v obecném smyslu doba, pokud je slunce na obloze, proti noci, kdy slunce zapadlo. Určitěji je to doba jednoho otočení země kolem její osy. Pravý sluneční den je doba od poledního vrcholení k nejblíže následujícímu vrcholení slunce. U různých národů byl den rozličně vymezován. Babyloňané pokládali den za dobu mezi dvěma po sobě následujícími východy slunce [sr. Gn 7,24; Jb 3,6], Athéňané mezi dvěma západy, Umbrové od poledne k poledni, Římané od půlnoci k půlnoci. U Židů začínal původně den večerem jako později u Řeků [Ex 12,18; Lv 23,32] a byl proto označen jako večer a jitro [Dn 8,14]. Jinak jim znamenal den dobu od svítání do soumraku [Neh 4,21] a dělil se na jitro, poledne a večer [Ž 55,18] anebo na šest nestejně dlouhých dob: a) jitřní svítání, – b) ráno [východ slunce], – c) horko dne asi od 9-12 hod., – d) poledne [Gn 43,16; Dt 28,29], – e) podvečer, t. j. „k větru dennímu“ před západem slunce, kdy začal od moře vanouti chladnější vítr [Gn 3,8], Tohoto rčení se užívá u Peršanů dodnes. – f) večer. Časem se babylonským vlivem ujalo počítání odchylné. Rok začínal jarní rovnodenností a den jitrem. Ale „církevní“ rok i nadále začínal podzimní rovnodenností a den večerem. Tak se ustálil zvyk počítati den od východu první hvězdy [„svítalo na den“ Mt 28,1].

Před zajetím Židé dělili noc na troje bdění [Ž 63,7; 90,4]: a) počátek bdění [Pl 2,19], – b) bdění prostřední [Sd 7,19], – c) bdění jitřní [Ex 14,24; 1S 11,11]. Římané dělili noc na čtyři bdění [vigilie], při nichž se střídaly stráže. S tímto rozdělením se setkáváme i v NZ [Mt 14,25]. Čtvrté bdění bylo mezi třetí a šestou hodinou ranní. Počítati den na hodiny naučili se Židé teprve v zajetí babylonském. Rčení „hodina“ vyskytuje se teprve u Daniele [3,15; 4,16].

Den i noc se dělily na 12 hodin [Mt 20,1-12; J 11,9] a podle délky dne nebo noci nebyly hodiny stejně dlouhé. Hodiny se počítaly od jitra, t. j. přibližně od naší šesté hodiny. Naše poledne bylo u Židů hodinou šestou [J 4,6; Sk 10,9]. Devátá hodina [naše třetí odpoledne] byla hodinou modlitby [Sk 3,1]. Denní hodiny určovali Židé jen podle slunce. V době krále Ezechiáše čteme o slunečních hodinách v Jerusalemě, které postavil Achaz [2Kr 20,11]. Snad je přinesl z Damašku právě tak jako vzor oltáře [2Kr 16,10n]. Sluneční hodiny znali už Egypťané. Ve staré Babylonii pak znali hodiny písečné a vodové.

Dny v týdnu nebyly označovány jmény, nýbrž čísly, krom soboty, jež měla ustálené jméno.

2. Po stránce náboženské

a) Starohebrejský den byl úzce spojen s kultem. Začínal večerní obětí, kultickým jídlem [Ex 12,18] nebo modlitbami [Lv 23,32]. Je příznačné, že kněžské vypravování o stvoření jmenuje také nejprve večer, pak jitro, „den první“ [Gn 1,5]. Přitom „den“ [světlo] je výsledkem tvůrčího zasažení Božího do tmy chaosu [v. 2]. Jinými slovy: čas je stvořením Božím a podléhá Boží moci [Ž 31,16].

b) Den Páně. O některých dnech se předpokládalo, že patří Bohu v mimořádném slova smyslu. I to souviselo s kultem. To platí nejen o *sobotě o jiných dnech, jež byly „posvěceny Hospodinu“ [Neh 8,9].

V NZ „den Páně“ byl slaven už v nejstarší době na památku zmrtvýchvstání Ježíše Krista [Zj 1,10]. Všechny důležité události v životě první církve staly se v neděli: zmrtvýchvstalý Kristus se ukázal Marii Magdaleně, ženám, dvěma učedníkům jdoucím do Emauz, Petrovi zvlášť a desíti apoštolům společně. Za týden opět prvního dne po sobotě ukázal se shromážděným apoštolům. O svátcích svatodušních, které připadly rovněž na první den po sobotě, byli všichni jednomyslně spolu a přijali dar Ducha svatého. Křesťané se v neděli scházeli k lámání chleba [Sk 20,7], k dobročinným sbírkám [1K 16,2], ke společnému rozjímání Božího slova tam, kde to bylo možno. Ale i jednotlivci mívali v den Páně zvláštní duchovní zkušenosti [Zj 1,10]. Brzy se stala neděle náhradou soboty a výraznou známkou křesťanské zbožnosti. Svěcení tohoto dne klidem od práce bylo zákonně upraveno za císaře Konstantina Velkého a jeho nástupců: byly zapovězeny soudy, řemesla, vojenské pochody, vymáhání dluhů a hraní divadel. Již synoda z r. 585 zapověděla veškeru [i polní] práci v neděli. SZ ustanovení o sobotním klidu bylo přeneseno na neděli. Císař východní říše Lev III. Isaurian [717-740] zákonem zapověděl veškeru práci tohoto dne.

c) Den Hospodinův je povětšině označením dne, který přijde v budoucnosti a zjeví slávu a moc Boží. Nevíme, jak povstala tato představa, ale už v době, do níž nás uvádějí spisy SZ proroků, byla běžná v lidové zbožnosti a zdá se, že nesouvisela jen s kultem [nastolovací slavnost novoroční], nýbrž s očekáváním věcí příštích na konci tohoto věku. Přeneseně pak označuje i zvláštní pohromy přítomné, předobraz to budoucího soudu, na př. za doby Jeremiášovy [Pl 1,21 vyvrácení Jerusalema] a Ezechielovy [„den oblaku a mrákoty“ 34,12]. Ovšem na rozdíl od lidové představy nebude d. Hospodinův „den světla“ [Am 5,18n], nýbrž „den tmy“, spojený namnoze s kosmickými změnami [Jl 3,14; Am 8,9; Mi 1,2n; Za 14,1n.7], kdy budou souzeni nikoliv jen nepřátelé Božího lidu, ale i Izrael [Sof 1], ba, kdy zajde celý starý svět!

Teprve po vykonaném soudu stane se den Hospodinův pro pokořený a kající lid Boží dnem vysvobození a spásy [Ez 33,11n; 34,11n; 36; Za 12,1 n; Mal 3,2-4; Jl 3]. Bude to poslední [eschatologický] spasitelský čin Boží ve prospěch Božího lidu, k němuž dojde „v posledních dnech“ [Iz 2,2; Jr 48,47; 49,39; Ez 38,16; Oz 3,5] na konci tohoto věku. Jde o počátek nového věku [eonu]. Na tento konec se vztahují prorocká slova o „dnech“ [Am 4,2; 8,11; 9,13], o „tom čase“ [Am 5,13; Iz 18,7; Mi 3,4] a j.

d) Nový Zákon vztahuje den Hospodinův jednoznačně na eschatologický zásah Boží. Jde tu o „den Syna člověka“ [L 17,22.24], kdy se Kristus zjeví ve své konečné slávě [J 8,56]. Jinde se tento den nazývá „dnem Božím“ [2Pt 3,12; sr. v. 10 = den Páně; Zj 16,14 = veliký den Boha všemohoucího]. U Pavla převládá v souhlase s Mt 11,22.24; 12,36; 1J 4,17; 2Pt 2,9 myšlenka soudu jak na církvi a apoštolovi [Ř 2,5; 1K 1,8; F 1,6.10; 2K 1,14; F 2,16], tak na nekřesťanech [vedle myšlenky na příchod Kristův 1Te 5,2; 2Te 2,2]. Kristus je Pánem tohoto dne, i když se někdy mluví pouze o dni [bez přívlastku: 1Te 5,5; 1K 3,13; 2Tm 1,12.18; Žd 10,25; podobně Mt 7,22; L 10,12]. Jinými slovy: den zjevení slávy Kristovy těsně souvisí se dnem soudu nad světem. Osoba Kristova je obsahovým centrem tohoto „dne“. Proto je tento „den“ také „dnem vykoupení“ [Ef 4,30].

e) V přeneseném slova smyslu. Ve Zj 11,9.11 znamená „den“ dobu jednoho roku, u J 9,4; 11,9 délku lidského života, jak byla vyměřena Bohem. Podle Ř 13,12n je „den“ obdobím, jež nastalo po vzkříšení Krista, z čehož je odvozován závazek křesťanů, „synů světla“, aby chodili ve světle a odvrhli skutky temnosti [1Te 5,5].

f) Třetí den může být označením krátké doby [L 13,32n], může však míti i hlubší smysl, jak naznačuje výraz z 1K 15,4 „podle Písem.“ Snad se tu myslí na Oz 6,2 [sr. L 24,7: „Syn člověka musí… v třetí den z mrtvých vstáti“]. Přitom musíme mít na mysli, že podle židovského zvyku každý díl dne se počítá za celý den [Mt 12,40; 27,63n]. Podle židovského názoru se oddělení duše od těla dostavuje až čtvrtého dne po smrti [J 11,39] [většinou podle Dellinga TWNT].