Kouzlo

Kouzlo [Nu 23,23; 2Kr 17,17; 2Pa 33,6; Iz 47,9; Mi 5,12; Na 3,4]. Ve starověku se věřilo v magii, t. j. v samočinnou tajemnou účinnost některých předmětů, pohybů nebo obřadů. Nakreslil-li pravěký člověk ve své jeskyni zvíře, věřil, že má úspěch při lovu tím zaručenější, čím věrněji zachytil podobu zvířete. Obraz byl tedy kouzlem. Texty na papyrových svitcích, nalezených v egyptských hrobech, byly kouzelné texty, jež nebožtíkovi měly nějak pomoci v záhrobí [sr. *Kniha]. Iz 65,4 se zmiňuje o nějakém kouzelnictví při hrobech [sr. Iz 29,4]. Starozákonní Izrael, zdá se, právě v tomto směru obzvláště silně podléhal kananejským vlivům. V bálismu to bylo něčím přirozeným, že vyznavač mohl svého boha donutit, aby mu zjevil svou vůli, nebo se prostě obrátil o pomoc k jinému. V jahvismu to bylo nemyslitelné a nepřípustné. Nikdo neměl práva odvolati se od kněžského rozhodnutí, jež platilo za Boží výrok, k pokoutným hadačům a vědmám. Ani král ne. Když Hospodin odepřel Saulovi odpověď, neměl co pohledávati v Endor [1S 28,7]. To byla neposlušnost, ba přímý odboj proti Nejvyššímu. Proto SZ tak ostře vystupuje proti všem „činitelům nepravosti“, provozujícím svá kouzla, při nichž s pomocí temných mocností se snažili vypátrati Boží vůli a ovlivniti jeho rozhodování. Takovou pohanskou nákazu je nutno nemilosrdně vymýtit, nemá-li se stát záhubou Izraelovou. K podrobnostem sr. Bič II. 132n. – *Čarodějník.