Dobrořečiti

Dobrořečiti. *Žehnati. Dobrořečení je opakem zlořečení [Jk 3,9n] a úzce souvisí s Božím požehnáním. Kraličtí však na základě řečtiny překládají hebr. barak [požehnání] jako dobrořečení všude tam, kde jde o žehnání člověka člověkem nebo kde člověk žehná Boha [Gn 24,48; Dt 8,10; Sd 5,2.9]. Pozadím tohoto dobrořečení snad byl primitivní názor, že Bůh jako nositel a zdroj požehnání je v této funkci své posilován tím, když lidé žehnají jemu. Dobrořečení se stalo podstatným prvkem izraelské bohoslužby ať doma nebo v chrámě [Ž 103,1]. Pomalu pak zmizel ze slova původní význam a dobrořečení, chválení a velebení znamenalo totéž. V pozdním židovství bylo dobrořečení předepsáno zvláště před jídlem na základě předpisů Lv 19,24; Dt 8,10.

Ježíš před sycením tisíců nezapomněl na tuto povinnost každého židovského hostitele a otce: „Popatřiv do nebe, dobrořečil“ [Mk 6,41]. Totéž slovo je u Mk 8,7, kde Kraličtí překládají „požehnav“. I u poslední večeře před rozdělením chleba „dobrořečil“ [Mk 14,22; Mt 26,26]. Totéž učinil i před podáváním kalicha, i když je tu v řečtině užito jiného slovesa [eucharistein], které Kraličtí překládají „díky činiti“ [sr. 1K 10,16; „Kalich dobrořečení, t. j. požehnání, kterému dobrořečíme“, protože tento kalich, jímž jsme udržováni v účasti na krvi Kristově, přináší požehnání sboru].

Ježíš nařizuje svým učedníkům, aby dobrořečili, t. j. svolávali požehnání na nepřátele a protivníky [L 6,28; Mt 5,44 sr. Ř 12,14; 1K 4,12]. Mohou to činit, protože sami jsou nositeli Božího požehnání.