Pozdravení

Pozdravení jest znamením přátelství a úcty při setkání, návštěvách a rozloučení. Způsob pozdravování byl v různých dobách u různých národů velmi rozmanitý [objetí, políbení, podání ruky, poklona], obvykle však doprovázený pozdravnou formulí, jež zvláště ve starém Orientě měla význam náboženský. Také Izraelci užívali rozmanitých pozdravných formulí a forem, jež se často proměnily ve složitý obřad [Ex 18,7]. O Abrahamovi a Lotovi čteme, že se při vítání cizinců sklonili až k zemi [Gn 18,2; 19,1]. Z 2S 20,9 vysvítá, že při pozdravu muž podložil pravici pod bradu druhého a přitiskl jeho vousy ke svým rtům. Jezdci sestupovali při p. s osla [1S 25,23] nebo s vozu [2Kr 5,21], takže zdržení cesty mohlo býti i značné. To ovšem nebylo důvodem pro prorokův [2Kr 4,29] i Ježíšův pokyn, aby se jejich poslové neobmeškávali obřadným pozdravováním [L 10,4], zahajováním rozhovorů a navazováním nových známostí dotazováním po zdraví, rodině a p. [sr. Gn 43,27], protože jejich poslání bylo tak naléhavé, že se měli přidržet i při vstupu do domu jen nejjednodušších pozdravných forem [Mt 10,12n; L 10,5]. Spíše šlo při nepozdravování o to, aby nebyla vyčerpána síla, kterou poslaní přejali od posílajícího, jak upozorňuje Bič [I.214n]: „Bude nutno vyjíti od orientální představy o přenášení moci ducha. Gézi s rozkazem přejímá od svého pána i zvláštní moc. Té by pozbyl stykem s kýmkoli třetím a nemohl by pak splnit své poslání. Tak tomu bylo i v případě Ježíšově, když vyslal sedmdesát učedníků“ [viz i níže!]. Slova, jimiž bylo p. provázeno, vyjadřovala přání zdaru nebo *požehnání od Hospodina. „Učiniž Bůh milost s tebou“ [Gn 43,29], „Požehnaná jsi ty od Hospodina“ [Rt 3,10; sr. 1S 15,13; L 1,28], „Požehnání Hospodinovo budiž s vámi. Dobrořečíme vám ve jménu Hospodinovu“ [Ž 129,8], „Hospodin s tebou!“ [Sd 6,12]. Bóz pozdravil žence slovy: „Hospodin s vámi!“, načež mu oni odpověděli: „Požehnejž tobě Hospodin“ [Rt 2,4]. Nejobvyklejší pozdrav, jehož se dodnes užívá mezi Židy i Araby, je „Pokoj vám!“ nebo podobně [1S 25,6; L 24,36; 10,5], při čemž *pokoj zahrnoval i přání zdaru. Král byl pozdravován slovy: „Živ buď král na věky!“ [1Kr 1,31; sr. Neh 2,3; Dn 2,4; 5,10; 6,6.21]. V době hellenistické se ujal pozdrav: „Zdráv buď!“ [Mt 26,49; 27,29; 28,9; L 1,28]. Při loučení bylo rovněž přivoláváno Boží požehnání na odcházející osoby [Gn 24,60; 28,1; 47,10; Joz 22,6; požehnati Sk 20,1, rozžehnati se Sk 21,6]. Formule „Jdiž u pokoji!“ znamenala totéž jako naše „S Bohem“ [1S 1,17; 20,42; 2S 15,9; Mk 5,34; Sk 19,36; Jk 2,16], jenže ji Izraelci brali mnohem vážněji a opravdověji. Pozdrav jim totiž nebyl pouhým laciným slovem, nýbrž skutečnou silou, jíž se s pozdravem dostává tomu, kdo je pozdravován. Nejlépe je to vidět na Mt 10,12n; L 10,5, kde jsou učedníci vyzýváni, aby při vstupu do domu řekli: „Pokoj tomuto domu!“ Ukáží-li se obyvatelé domu hodni tohoto pokoje, t. j. přijmou-li náležitě Ježíšova posla, pak se jich zmocní *pokoj jako skutečná moc. Podobných výrazů se užívá o odpočinutí Ducha Božího [Nu 11,25n; Iz 11,2; 1Pt 4,14, sr. L 1,40-44, zvl. v. 44] nebo o spočinutí kletby za vylitou krev [Mt 23,35; 27,25]. Nenajdou-li však v domě „syna pokoje“, t. j. člověka, na němž může Boží pokoj odpočinouti, vrátí se síla pokoje zpět k učedníkům, aby jí mohli užíti jinde. Moc, kterou byli učedníci vybaveni [Mt 10,1], stane se pro tento dům neúčinnou, což se rovná kletbě. P. měla ještě jiný význam: uváděla pozdravujícího a pozdraveného do nejužšího sdílného společenství. NZ nás upozorňuje na to, že přísní farizeové nepozdravovali příslušníky jiného náboženství [Mt 5,47], neboť se obávali, že i pouhým pozdravením by se mohli stát účastníky jejich bludů a zlých skutků [sr. 2J 1,10 n].

Ježíš vytýká zákoníkům, že milují pozdravování na trhu [Mt 23,6n; Mk 12,38; L 11,43; 20,46], t. j. čekají, že je lidé pozdraví dřív, než oni pozdraví je, a tak jim prokáží čest, jež přísluší člověku vyššího postavení. Ježíš radí učedníkům, aby po takovém veřejném uznání cti netoužili, ale jeden druhého v uctivosti předcházeli [sr. Ř 12,10; Mt 5,47]. Je ovšem možno i p. zneužít k posměchu [Mk 15,18n] nebo ke zradě [Mt 26,49] nebo oklamání [2S 15,5; 20,9n]. „Pozdraviti církev“ [Sk 18,22] může znamenati „navštíviti církev“ nebo povzbuditi ji proslovem [Sk 21,7] nebo zprávou [Sk 21,19]. Zdá se, že v prvotní církvi bylo zvykem za určitých příležitostí [na př. po přečtení apoštolova dopisu 1Te 5,26] pozdraviti se navzájem „svatým políbením“ [Ř 16,16; 1K 16,20; 2K 13,12; sr. 1Pt 5,14] a tak utvrditi pospolitost víry s apoštolem i vzájemně [sr. 1J 1,3]. Smekání při pozdravu bylo zavedeno až v 16. a 17. stol. Dříve se tu a tam také smekávalo, ale zvykem to nebylo.

Také pozdravy v dopisech měly ve starověku ustálenou formu. V nejstarších dobách býval nejprve označen adresát, pak přišel více nebo méně slavnostní pozdrav [zvl. v Orientě nábožensky zahrocený] a konečně bylo naznačeno, kdo tento pozdrav vyslovuje. Na př.: „Dariovi králi pokoj všeliký“ [Ezd 5,7]. V době řecko-římské stálo na počátku jméno pisatelovo. Na př. „Král Alexander bratru Jonatanovi pozdravení [vzkazuje]“, 1Mak 10,18; sr. Sk 15,23; 23,26; Jk 1,1. Často byl dopis ukončen pozdravem: „Mějte se dobře“ [nejspíše převod latinského Valete, sr. Sk 15,29; 23,30]. Ap. Pavel vkládal někdy do svých pozdravů celou svou theologii, na př. Ř 1,1-7; 1Tm 1,1n, obyčejně však se spokojil se stručnějším „Milost vám a pokoj“ [1Te 1,1] a podobně i své dopisy uzavíral [Ga 6,18; 1Te 5,26-28] s připojením pozdravů svých spolupracovníků [Ř 16,21-23; 1K 16,20n; 2K 13,12n; Ko 4,10.12.14; 2Tm 4,21; F 4,21n; Fm 23nn], aby přesněji naznačil okolnosti, za nichž dopis vznikl a podepřel myšlenku obecenství [sr. 2J 1,13; 3J 1,15; 1Pt 5,13]. Někdy zvlášť pozdravoval určité osoby nebo skupiny osob [Ř 16,3nn; Ko 4,15; sr. Žd 13,24] na utvrzení obecenství a společenství těch, kteří stojí v téže službě. Ekumenická myšlenka je vyjádřena v pozdravech Ř 16,16; 1K 16,19. Pavel tu mluví jako zástupce všech sborů, s nimiž jsou čtenáři jeho epištol spojeni u víře. Někdy připojoval vlastnoruční pozdrav k diktovaným dopisům [1K 16,21; Ko 4,18]; podle 2Te 3,17 by měl být takový přípis v každém jeho listu. Snad myslí na vlastnoruční ukončení dopisu, jež se odlišovalo od rukopisu písařova [sr. Ga 6,11nn; Ř 16,17-20]. *Požehnání.