Posedlý

Posedlý [Mt 12,22; Sk 10,38], ďábelník, člověk ovládaný démony, zlými duchy, polobožskými nadlidskými silami, což mělo podle obecného starověkého názoru za následek i fysické, duševní a ovšem i mravní onemocnění. Démoni podle starověkých představ budí zlé vášně, nezřízené žádosti a snaží se podkopati ctnostný život. I bibličtí autoři používají těchto představ, aby jimi znázornili skutečnost a moc zla ve světě, zvláště v lidském životě. Saul je SZ příkladem posedlého člověka. Na něm je také vidět, že posedlosti podléhají lidé, oslabení hříchem [sr. 1S 16,14 s 1S 13,8-14; 15,10-31]. V NZ čteme o hochu, stiženém němotou a příznaky epilepsie, na př. u Mk 9,14-29, sr. Mt 17,15.18; L 9,37-42; o člověku slepém a němém u Mt 12,22 sr. 9,32; L 11,14; o ženě, jež se nemohla vzpřímit v L 13,11.16; o šílencích u Mt 8,28. Sr. také 2K 12,7. Přitom NZ předpokládá, že duchové, kteří posedli člověka, mluví [Mk 1,23n; 3,11n; 5,7], že vytušili božství Kristovo dříve než obyčejní lidé [Mt 8,29, sr. Jk 2,19], že věští [Sk 16,16], že nejsou totožní s člověkem, kterého posedli [Mt 8,31, sr. Mk 5,5] a že stádo vepřů zdivočelo, když Ježíš dovolil zlým duchům vejíti do nich [Mt 8,30nn]. Ježíš s jejich existencí vážně počítal a učedníky poučil, že jen modlitbou [a postem – dodatek pozdějších rukopisů] je možno získati nad nimi moc [Mk 9,29]. Vymítání ďáblů pokládal za důkaz, že se v jeho osobě vlomilo království Boží do tohoto světa [Mt 12,28]. Když se jeho učedníci vrátili z první misijní cesty a radostně sdělovali, že i ďáblové se jim poddávají v jeho jménu, Ježíš odpověděl: „Viděl jsem satana jako blesk padajícího s nebe… Avšak z toho se neradujte, že se vám poddávají duchové, ale raději se radujte, že jména vaše napsána jsou v nebesích“ [L 10,17-20]. Podle zvráceného úsudku lidu, svedeného náboženskými vůdci, Ježíš sám měl ďábelství [J 7,20; 8,48n.52; 10,20n]. Bylo to znamením naprostého odmítnutí Ježíše.