Půst

Půst může označovat jednak skutečnost, které se musí podrobit člověk, nemající co jíst, anebo dobu, v níž se dobrovolně vzdává jídla [a pití], ve starověku obvykle z důvodů náboženských. Byly to jednak strach z démonů, kteří podle antického názoru se zmocňují člověka prostřednictvím jídla, jednak touha po náležité přípravě ke styku s božstvem anebo pro přijetí magických sil. Zasvěcenci mysterií museli procházet rituálním postem. Mnozí vykladači uvádějí ve vztah k tomuto antickému pojetí přípravy pro styk s božstvem i SZ vypravování o tom, že Mojžíš před přijetím Desatera „chleba nejedl a vody nepil“ 40 dní a nocí [Ex 34,28; Dt 9,9; sr. 1Kr 19,8] anebo že Daniel před přijetím vidění hledal Boha „modlitbou, pokornými prosbami, v postu, v žíni a popele“ [Dn 9,3; 10,2n.12]. O dobrovolném, nepředepsaném postu [sûm] z náboženských důvodů nemáme v Pentateuchu výslovného nařízení. Významem se mu však blíží výraz „ponižovati budete duší svých“ [Lv 16,29; 23,27.32; Nu 29,7. „Trápiti duše své“, Iz 58,3; sr. Ž 35,13; 69,11] při slavnosti očišťování nebo smíření. Toto sebeponižování má působiti na Boha, aby odvrátil svůj hněv a smířil se se svým lidem. První zmínku o dobrovolném, nepředepsaném postu čteme ve 2S 12,16.22, kde se David postil na znamení pokání a aby podepřel prosbu za záchranu dítěte, které zplodil se ženou Uriášovou. Jindy byl postem utvrzován slib [1S 14,24; sr. Sk 23,12.14]. Příklady dobrovolných, nepředepsaných p-ů máme v 1Kr 21,27; Ezd 8,21; Neh 9,1; Est 4,3; Ž 35,13; 69,11; 109,24; Dn 6,18; 9,3. Jsou doprovodem úpěnlivé prosby anebo zármutku nad úmrtím [1S 31,13; 2S 1,12; 3,35; sr. 1Pa 10,12]. Někdy však byly vyhlášeny veřejné, všeobecné p-y [troubením] v dobách neštěstí a pohrom [Sd 20,26; 1Kr 21,9; 2Pa 20,3n; Jr 36,6.9; Jl 1,14; 2,1-15; Jon 3,5nn] na podporu modliteb [Ezd 8,21.23; Neh 1,4; Est 4,16; Iz 58,3n], kdy se lid cítil obtížen vinou [sr. 1S 7,6; Neh 9,1nn; Jl 2,12nn]. Sem patří i ono zmíněné ponižování se před Hospodinem v den smíření. Den nařízeného p-u znamenal den naprostého pracovního klidu [Lv 16,29nn]. Přestoupení postního příkazu bývalo trestáno smrtí [Lv 23,29n]. P. byl po pravidle vyhlašován na den, t. j. od rána do večera [Sd 20,26; 1S 14,24; 2S 1,12], ojediněle na tři dny a tři noci [Est 4,16]. Mluví-li se o sedmidenním postu [1S 31,13; sr. 2S 3,35], míní se tím p. od rána do západu slunce každého dne. Daniel se postil tři týdny. Ale z Dn 10,2n je patrno, že nešlo o naprostý p., nýbrž o odříkání určitých pokrmů. Tělesné následky postu jsou popisovány v Ž 109,24.

Už z toho, co bylo řečeno, je zřejmé, že se p. stával čím dál tím více pravidelnou součástkou kultu [Jr 14,12]. Tím se octl v nebezpečí zpovrchnění jako předepsaný, zbožný úkon. Proroci nepřestávali klást důraz na vnitřní proměnu člověka, jejímž vnějším výrazem měl býti kult i s postem [Iz 58,1nn]. Pravý p., jenž má spasitelný účinek, musí vést k náboženským a mravním činům [Iz 58,6nn; Jl 2,12n; Za 7,5nn]. Zdá se však, že proroci mluvili nadarmo. Zvláště v zajetí, kdy p. nahradil oběť, byl rozmnožen počet postních dnů.

Ze Za 7,1-7; 8,19 vyrozumíváme, že v době zajetí babylonského byly vedle dosavadních postních dnů zachovávány čtyři další, a to čtvrtého, pátého, sedmého a desátého měsíce na paměť počátku obležení Jerusalema v desátém měsíci [2Kr 25,1], jeho dobytí ve 4. měsíci [2Kr 25,3n; Jr 52,6n], zničení chrámu v pátém měsíci [2Kr 25,8n] a zavraždění Godoliáše a Izraelců, kteří byli s ním [2Kr 25,25] v sedmém měsíci. P. byl nařízen i na památku postu, který nařídila Ester [4,16], než se odhodlala jíti ke králi [*Purim]. V době Ježíšově bylo až 28 postních dnů. V zákonickém náboženství poexilního židovstva zaujímal p. právě tak význačné místo jako dobrý skutek, často bez ohledu na vnitřní stav člověka. P. byl pokládán za záslužnější čin než almužna. Pohanští spisovatelé prohlašovali dlouhé posty za něco, co charakterisuje Židy, kteří byli přesvědčeni, že p. „přivozuje odpuštění hříchů a léčí nemoci, vyhání duchy a svou silou dosahuje až k trůnu Božímu“. Zvláště farizeové se zavazovali k postu dvakrát týdně [druhý a pátý den; Mk 2,18; L 18,12]. P. byl pokládán za službu Bohu [L 2,37]. Také židovské sekty [Therapeuti] a učedníci Jana Křtitele dodržovali přísně postní dny, zdá se však, že nikoli tak z důvodů náboženskorituálních, jako spíše asketických.

Pro Nový Zákon je příznačné, že čtyřicetidenní p. Ježíšův [Mt 4,2; L 4,2] sice připomíná vypravování o čtyřicetidenním postu Mojžíšově na Sinaji, ale Ježíšův p. není přípravou na přijetí Božího zjevení. Ježíš se postí až po přijatém zjevení. P. je mu příležitostí, aby osvědčil ve křtu propůjčenou mesiášskou moc a uznaný mesiášský nárok. Ježíšův p. také není projevem asketického sklonu, nýbrž důkazem toho, že jako bytost, vedená Duchem [Mt 4,1; L 4,1], žije ve světě, v němž platí jiné životní podmínky [Mt 4,4.11]. Nemáme sice žádné zprávy o tom, že by se Ježíš postil, ale je příznačné, že jeho odpůrci mu nikdy nevytýkali, že by nezachovával obvyklých postních předpisů. Ani Mt 11,19 není takovou výtkou. V. 18 dokazuje, že šlo o zásadní odpor jak vůči Janu Křtitelovi, tak vůči Ježíšovi. Otázka p-u při tom neměla významu. Podle Mt 6,16nn se zdá, že zachovávání dobrovolného pu patřilo k obvyklým projevům zbožnosti také u posluchačů Ježíšových. Ale Ježíš dává p-u docela jiný smysl; p. je nikoli záslužný skutek, jímž by se měl člověk chlubit, nýbrž znamením a obrazem návratu k Bohu, pokání, jež se odehrává v skrytosti. A jako návrat k Bohu je záležitostí čistě osobní mezi ním a člověkem, tak i p. jako výraz tohoto návratu není určen pro veřejnost. A poněvadž návrat k Bohu je v podstatě něco radostného, nesmí p. nabýt rázu smutečního obřadu jako při pohřbu [Mt 6,16-18]. Podle Ježíšova názoru nelze vytýkat jeho učedníkům, že se neřídí příkladem farizeů a učedníků Jana Křtitele, kteří rozmnožovali počet postních dnů. Neboť pro jeho učedníky nastala mesiášská doba právě jeho příchodem – půst jako výraz smutku je v přítomnosti Mesiášově něčím protismyslným. Mesiášská doba je dobou radosti a nikoli smutku [Mk 2,18n; Mt 9,15]. Ovšem, i pro učedníky nastane doba postu, až Mesiáš dočasně odejde [J 16,20] a oni budou procházet dobou čekání na konečnou spásu. Ale ani potom nebude p. záslužným skutkem, nýbrž výrazem vnitřní připravenosti na nový příchod Mesiášův. P. starého způsobu a obsahu se nikterak nehodí do doby spasitelné přítomnosti Kristovy. Bylo by to totéž jako záplatování starého roucha novým suknem a nalévání nového vína do starých nádob [Mk 2,21n].

Starokřesťanská církev ovšem užívala postu jako prostředku k duchovnímu soustředění při důležitých rozhodováních [Sk 13,3; 14,23]. Že při takovém modlitebním soustředění, podepřeném postem, docházelo ke zjevení Boží vůle, je patrno ze Sk 13,2. V pavlovských sborech sice platil židovský kalendář [Sk 27,9], ale sotva lze z toho uzavírat, že by v těchto sborech měl p. nějaký zvláštní význam. Pavel se sice zmiňuje o svých postech, ale jde tu patrně o nedobrovolné zříkání se jídla, tedy o hlad [2K 6,5; 11,27]. Je příznačné, že v epištolách chybí jakákoli zmínka o postech. A Ko 2,16-23 snad vůbec bojuje proti snaze učinit z postů předepsaný a závazný řád. Zdá se tedy, že aspoň v pavlovských sborech otázka postu neměla význačné úlohy. Zato tím větší důraz byl kladen na sebezapření, sebeovládání a snášení těžkostí a protivenství pro evangelium a Ježíše Krista [sr. Mk 8,35nn; 1K 9,24nn, sr. v. 23].

Je zajímavé, že v nejstarších rukopisech chybí u Mt 17,21; Mk 9,29; Sk 10,30 a v 1K 7,5 jakákoli zmínka o postu. Teprve pozdější rukopisy, podle nichž překládali také Kral., mají tuto zmínku, patrně z vědomí, že modlitba a postní soustředění patří dohromady. Je to však i známka toho, že p. zvláště ve sborech židovského původu anebo s židokřesťanskou většinou nabýval opět důležitějšího významu. Podle „Učení dvanácti apoštolů“ se křesťané na rozdíl od Židů – ti zachovávali pondělí a čtvrtek – postili ve středu a v pátek, aby tím dokázali své očekávání příchodu Kristova. Ve 2. stol. se ujal zvyk, jenž se stal příkazem, aby se každý křesťan postil v den pobývání Kristova v hrobě [velkonoční p.]. V neděli byl p. zakázán. Také bylo zvykem, aby se před křtem postili jak katechumen, tak jeho přátelé a ten, jenž vykonával křest. I před Večeří Páně se někteří postili na podporu modlitebního soustředění. Potraviny, které člověk ušetřil postem, byly rozdávány chudým. Teprve ve 3. stol. ožila v křesťanské církvi znovu židovská zbožnost, která v postu viděla oběť. Do křesťanství se vloudily i dualistické prvky: p. byl pokládán za prostředek k potlačování těla.