Otče náš

Otče náš. [modlitba Páně], vzorná *modlitba, kterou dal Ježíš svým učedníkům, je dochována ve dvou versích a pokaždé v jiné souvislosti: L 11,2-4; Mt 6,9-13. Původní text Matoušův se končí slovy „vysvoboď nás od zlého.“ Chybí obvyklý u nás závěr: „Neboť tvé jest království, moc i sláva na věky. Amen.“ Tomuto konci říkáme doxologie, chvalořeč, chvalozpěv. To je pozdější církevní, liturgické zakončení, kterým snad po slovech mluvčího v modlitbě celý sbor shromážděných, mlčky modlitbu sledujících anebo v duchu tiše opakujících, pak hlasitě uzavíral každou modlitbu.

Tuto doxologii si někteří opisovači NZa patrně poznamenali na okraj a později tato vložka vnikla do většiny rukopisů NZ [viz *Nový Zákon 4]. Původní text L má „Otče náš“ ještě kratší: oslovení zní jen „Otče“; chybí prosba „buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“; •další prosba zní: „chléb náš vezdejší dávej nám denně“. V kralickém textu těchto rozdílů nevidět. Tradice dosti dlouho si nebyla jista o původním znění [„Učení dvanácti apoštolů“ již má doxologii, ale zkrácenou]; na konec v textu receptu všechny odlišnosti vyrovnala přizpůsobením. Jak vznikly rozdíly? Ani Matouš ani Lukáš neměnil; bezpochyby ani nepřekládal, nýbrž převzal, co v tradici a praxi shledal. Na různých místech byl text dáván dál různě zpaměti. Co je původní znění, o tom z nynějších pramenů nenabudeme jistoty. Lukáš ví o podnětu, který přiměl Ježíše k tomu, aby dal svůj vzor modlitby: učedníci se na něj obrátili se žádostí, aby je poučil, jak se mají modlit, když Jan Křtitel dal svým učedníkům takový návod [L 11,1]. Je možno, že Matouš do kázání na hoře po kritice farizejské modlitby vložil z jiné souvislosti příklad modlitby v novém duchu. Učenci upozorňují, že v modlitbě není ani jediné prosby, která by neměla analogii v starších modlitbách synagogálních; síla této modlitby není v původnosti, ale ve výběru, zhuštěnosti velkých duchovních zájmů [podle F. Žilky, Ježíšovo kázání na hoře, 1931]. Žilka přehledně podává i různé výklady slov „chléb vezdejší“: „V řečtině je slovo temného původu i smyslu ,epioúsios', v češtině stejně nám již záhadné ‚vezdejší‘“. Výklad slova epiúsios má celou historii. Jedni v něm spatřují kmen usia – bytí, podstata, a vykládají: Chléb k bytí náležející a tedy potřebný; asi jako v Př 30,8; jiní při tom myslí na božskou podstatu a vykládají chléb ‚nadpřirozený‘ [supersubstantialis u Hieronyma, spiritualis u Marciona]. Jiní odvozují slovo to od epiúsa [hémera], přicházející den, a myslí na chléb náležející zítřku, potřebný pro zítřek; tak hebrejské evangelium ,crastinus' zítřejší. Vulgáta překládá ,quotidianus' každodenní, denní, podle toho v němčině täglich, v angličtině daily, ve francouzštině quotidien. Blahoslav zachoval starší slovo, vyskytující se již jen ve spojení s chlebem a životem [vezdejší]. Slovo to původně znělo veždajší; je to příd. jméno odvozené od příslovce ‚veždy‘, vždy, a znamenalo zjev, který se vždy, stále opakuje nebo stále trvá. Časem, když příslovce veždy upadlo v zapomenutí, se tvar ‚veždajší‘ podle příslovce ‚zde‘ změnil ve ‚vezdejší‘; ve spojení se životem má podle toho také význam: „Život vezdejší je život zdejší, obyčejný, pozemský“ [Žilka, Ježíšovo kázání na hoře, str. 139n]. A. Schweitzer tvrdí, že prosbu o chléb nutno překládati: „Chléb náš, ten, který přichází, dejž nám dnes.“ Pak se tato prosba prý hodí do celku modlitby, v němž jde o přicházející království Boží. Ježíš učí modliti se za pokrm Božího království: Dejž nám dnes nám určený budoucí pokrm, to jest pokrm království Božího. Jinými slovy: Dej, aby tvoje království už dnes zapustilo kořeny. Je to eschatologická protiva mezi „dnes“ a „zítra“. Na tento význam prosby za chléb prý se záhy zapomenulo, když příchod Kristův dal na se čekati a církev se usadila trvale na této zemi. Jisto je, že v modlitbě Páně jde o Boží věci na prvním místě – první tři prosby se soustřeďují na slávu a dílo Boží, ostatní prosby vyslovují potřeby lidské od konkrétních hmotných potřeb [Ježíšovo uzdravování i sycení je jistě dokladem toho, že pomoc lidem i v jejich tělesných potřebách patří do vykoupení, přinášeného královstvím Božím] až na pomoc proti pokušení. Mezi vykladači není jednoty, zda „zlé“ v prosbě „zbav nás od zlého“ znamená „zlo vůbec“ anebo „toho zlého“ [= ďábla; Mt 13,19; sr. J 17,15; 1J 2,13n; 5,18; 2Te 3,3]. První křesťanská literatura svědčí spíše pro druhé pojetí. I z tohoto pojetí je vidět, že v této modlitbě nejde o pouhé osobní potřeby, nýbrž že je všecko podřízeno cíli království Božího.

Je jistě pozoruhodné, že v NZ nemáme jediného dokladu o tom, že by učedníci této modlitby užívali. 2Tm 4,18 snad je ozvěnou poslední prosby a doxologie. Podobné ozvěny snad jsou i v Ř 8,15; Ga 4,6. Tradice však a první křesťanská liturgická literatura dokládají tuto modlitbu jako pevnou součást křesťanských bohoslužeb.