Zaslíbení, zaslíbiti

Zaslíbení, zaslíbiti. Už nahlédnutí do Kašparovy Bibl. konkordance ukazuje, že tyto výrazy patří převážně do NZ-a. SZ nemá pro ně zvláštního slova. V Gn 18,19; Ex 12,25; Nu 10,29; Dt 9,28; 2S 7,28; 1Kr 5,12 je tak přeložen tvar slovesa d-b-r = mluvit, v Dt 19,8 hebr. sloveso š-b-´ = přisáhnouti [sr. Mt 14,7]. Ale všude tam, kde se říká, že nepochybilo slovo Hospodinovo‘ nebo že Bůh ‚byl pamětliv na slovo své svatosti‘, myslí se na z-ení Boží [1Kr 8,56; Ž 105,42, sr. 2S 7,21]. V NZ-ě jde vesměs o překlad slovesa epangellesthai [proepangellesthai, Ř 1,2] a podst. jména epangelia [epangelma] až na Mt 14,7, kde jde o přísahu. V klasické řečtině se těmito výrazy označovalo učinění *slibu božstvům, ale také založení nadace, z níž se měly hradit náklady na uctívání zemřelých hrdinů. V řeckém kultu pak epangelia znamenalo často vyhlášení náboženské slavnosti při nastoupení panovníka nebo knížete na trůn nebo při zjevení božstva a pod. Jen jediný případ je doposud znám, kdy epangelia znamená slib božstva. Jinak jde vždy o slib člověka. Teprve NZ užil těchto výrazů pro z-ení Boží, jež ovšem zároveň znamenají jeho splnění. S tohoto hlediska se dívají NZ pisatelé na výroky Boží ve SZ-ě. Tak Abraham obdržel z-ení, jež se začalo plně uskutečňovat v Egyptě [Sk 7,17]. Jde v podstatě o mesiášská z-ení, jimiž Bůh vyhlašoval a uskutečňoval svůj spasitelný plán [Sk 26,6n], jenž se naplnil teprve v Ježíši Kristu [Sk 13,23], v jeho vzkříšení [Sk 13,32n; sr. Ř 1,1; Ef 3,6], v seslání Ducha sv. [L 24,49; Sk 1,4; 2,16 nn.33.38n], takže křesťané žijí v době naplnění Božích slibů ze SZ-a. NZ pisatelé viděli z-ení o Kristu zvláště tam, kde se mluví o synu Davidovu nebo o proutku a výstřelku z pařezu Izai [Iz 11,1], o Synu člověka [Dn 7,13], Synu Božím [Ž 2,7], Služebníku Božím [Iz 53]. I když SZ proroci v některých z těchto z-í měli na mysli nějakou současnou osobnost [Ž 2; 8; 16; 72], nebo zidealisovaného Izraele [Iz 53?], nebo *Mojžíše jde všude o mesiášské typy, v nichž NZ viděl obraz Ježíše Krista a jeho díla. Ježíš sám pokládal za smysl svého života ‚naplnit proroctví nebo Písmo‘ [Mt 26,54.56; L 4,21; 18,31; 24,44; J 13,18], takže on sám je nejdokonalejším výkladem SZ-ích z-í.

Zvláště ap. Pavel se zabýval otázkou Božích z-í ve vztahu k Zákonu. Obsahem z-í je mu vše, co je zahrnuto pod pojmy spásy: dědictví světa [Ř 4,13; Ga 3,18.29], život [Ga 3,21], spravedlnost [Ga 3,21], Duch [Ga 3,14; Ef 1,13], synovství [Ř. 9,8n]. Proto je možno mluvit o z-eních v množ. čísle [2K 1,20; 7,1; Gal 3,16]. Všecka tato z-í se stala skutečností v Kristu [Ř 15,8. *Potvrdit]. V něm bylo vysloveno Boží ‚ano‘[Kral. ‚jest‘] ke všem z-ím [2K 1,19n], v něm jsou věřící poznamenáni, zapečetěni Duchem sv., dávno zaslíbeným [Ef 1,13n; sr. Ř 8,23; 2K 1,22; 5,5]. Právě Duch sv. je znamením splněného z-í a zárukou dokonalosti, jež teprve přijde. Splnění těchto z-í bylo však vázáno pouze na milostivou Boží moc [Ř 4,21], nikoli na Zákon [Ř 4,13]. Naopak: Zákon a z-í se vzájemně vylučují; kdyby někdo chtěl dosáhnout splnění Božích slibů na základě plnění Zákona, dosáhl by pravého opaku. Neboť Zákon vyvolává Boží hněv proti všem, kdo jej nezachovávají. Zákon není s to dát člověku život [Ga 3,21]. Jeho úkol byl pouze přípravný; měl vést člověka k víře v Boží z-ení, jež bylo dáno mnohem dříve než Zákon [Ga 3,22] a také *Zákonem nebylo zrušeno.

Z-ení bylo dáno Abrahamovi a jeho semeni [Ř 4,13.16; 9,4], zatím co pohané neměli na něm dočasně žádné účasti [Ef 2,12]. Ale poněvadž z-ení jsou vázána na víru, nikoli na Zákon, mohou se i pohané stát jejich spoludědici a účastníky v Kristu [Ef 3,6]. Neboť Kristus je podle Ga 3,16nn to símě, jemuž byla dána všecka zaslíbení. A kdo přijetím křtu oblékl Krista [Ga 3,27], kdo je v Kristu [Ga 3,28], kdo mu náleží, je semenem Abrahamovým a tedy dědicem z-ení [Ga 3,29; 4,28]. Vědomí a jistota tohoto dědictví vyvolává ve věřících snahu po očištění od všeliké poskvrny těla i ducha. Ve 2K 7,1 nejde o podmínku pro splnění z-ení, nýbrž o důsledek toho, že byla splněna.

Epištola Žd zvláště mocně přesunuje těžiště z-ení do budoucnosti. Věří s Pavlem, že Bůh dal z-ení Abrahamovi [6,12nn; 7,6], Izákovi a Jákobovi [11,9], Sáře [11,11], otcům víry, prorokům [11,33] a lidu izraelskému [4,1nn]. Byla to z-ení země kananejské [11,9], místa odpočinutí [4,1], potomstva [6,14; 11,11], věčného dědictví [9,15], jež se částečně splnila [6,12.15; 11,33], ale hlavní z-ení v době staré smlouvy nebylo uskutečněno [11,13.39]. Už Abraham žil v zemi zaslíbené jen jako v cizí [11,9n] a podobně i ostatní SZ mužové víry [11,13n], Teprve v Kristu přišel prostředník lepší smlouvy a tudíž i lepších z-ení [8,6; sr. Jr 31,31n.38; 33,14]. Stará smlouva nebyla s to přinést odpuštění hříchů; nová smlouva, potvrzená smrtí Kristovou, toto odpuštění přinesla [9,15], ale splnění všech z-ení je věcí budoucnosti při druhém příchodu Kristově [10,36], jenž se ustavičně blíží [10,25.37]. Věřící sice už nyní okusili mocí věku budoucího [6,5], ale u víře upírají zrak do budoucnosti. Neboť podle Ž 95,7nn Bůh některá z-ení pro nevěru Izraelovu vůbec nesplnil [Žd 3,11; 4,6], takže jsou otevřena pro věřící v Krista [Žd 4,1.7nn]. Právě proto je třeba neochabovat [Žd 4,1n; 6,12nn; 10,36], nepohrdat Kristem [Žd 12,25], neboť Boží z-ení je pevné a věrné [Žd 10,23; 11,11] přes všechen výsměch pochybovačů [2Pt 3,4.9]. Bůh zaslíbil novou zemi a nové nebe [Žd 12,26, sr. Ag 2,7; 2Pt 3,13, sr. Iz 65,17; 66,22], účast na božské *přirozenosti [2Pt 1,4], na věčném království Ježíše Krista [Jk 2,5; 2Pt 1,11], na přijetí koruny života [Jk 1,12], na věčném životě [1J 2,25, sr. Tt 1,2].

Pojem z-í je tedy zvláště těsně spjat s ústředností a závažností Boží milosti podle NZ zvěsti. Už v SZ je skryto evangelium o této milosti, což NZ svědkové vyjadřují právě pojmem z-í. Dvojice pojmů: z-í a naplnění patří k hlavním prostředkům, jimiž NZ vystihuje vztah Ježíše Krista ke staré smlouvě [viz *Starý Zákon v Novém. 984, sl. 2].