Přirození, přirozený

Přirození, přirozený. Stč. = přirozená, vrozená povaha; pokolení, rod [Jk 3,7]; příroda; původ; přirozenost. Kral. tak překládají v NZ řecké výrazy fysis, fysikos, fysikós, jimiž se označuje to, co je člověku dáno jeho fysickou podstatou, vrozená vloha, vlastnost, povaha, stav; přírodou daný řád. Pavel konstatuje, že v pohanstvu ženy i muži zaměnili přirozený, přírodou daný styk za protipřirozený [Ř 1,26]. 2Pt 2,12 přirovnává falešné učitele k nerozumným zvířatům, zrozeným pudově k lovu a k záhubě [Kral. : „Za přirozením jdou, zplozená k zjímání a zahynutí“]. Tak jako zvěř spěje k záhubě –je to zákon, daný přírodou – tak také tito učitelé spějí k zahynutí. Sr. Ju 1,10 v překladu Žilkově: „Čemu rozumějí, ovšem jen pudově jako nerozumná zvířata, v tom propadají zhoubě.“ Pisatel tu myslí na tytéž falešné učitele jako 2Pt 2,12. Nemají Ducha Kristova [Ju 1,19], a proto nemohou rozumět ničemu z nadpřirozeného světa [sr. 1K 2,14n], ale pudově se ženou za tělesnými žádostmi a tím i do záhuby jako nerozumná zvířata.

Praví-li Pavel v Ga 2,15 o sobě a Petrovi, že oba jsou „přirození Židé“, míní tím, že jsou Židé rodem. Podobně je tomu v Ř 11,21, kde Pavel mluví o Židech jako o „přirozených ratolestech“, t. j. o ratolestech, jež vyrůstají ze svatého kořene, z Abrahama, jež by tedy už na základě svého původu měly nésti zdravé ovoce. Naproti tomu pohané byli od přírody planým stromem, olivou [Ř 11,24], a museli být naroubováni na šlechtěný kmen, aby mohli nést ovoce víry. Pavel je ovšem – snad tu stojí pod vlivem stoické filosofie – přesvědčen, že někteří pohané „od přirození“, t. j. z přirozeného popudu a neuvědoměle, plní, ostříhají, zachovávají některé požadavky Božího Zákona [Ř 2,14.26n], ačkoliv psaného, zjeveného Zákona nemají. Tím dokazují, že mají Zákon napsaný na svých srdcích. Pavel tu spíš myslí na výjimky mezi pohany než na přirozenou vlohu člověka [o němž vyznává, že všichni hřeší (sr. Ř 5,12; 7,18; 8,13)], aby mohl postavit vedle sebe „člověka od přirození neobřezaného“ a Žida, jenž sice je obřezán, má Zákon, ale neplní jej. Všichni lidé jsou „od přirozenosti předměty Božího hněvu“ [Ef 2,3], i když některá přikázání, napsaná v srdcích, plníme. V 1K 11,14 se dovolává Pavel zdravého vkusu, když praví, že „samo přirození“ [sama příroda] učí, že dlouhé vlasy jsou pro muže potupou. Potupnost dlouhých vlasů pro muže není ovšem založena na přírodě, nýbrž na společenském mravu, podmíněném místně i časově.

V Ga 4,8 vykládá Pavel, že jeho čtenáři kdysi sloužili bohům, kteří svou podstatou [Kral. „z přirozenosti“] nebyli bohy.

2Pt 1,4 mluví o účasti na božské přirozenosti. Je to rys, jenž je celkem cizí Novému Zákonu. Řecká církev 3. století navázala na toto místo své učení o zbožnění člověka už na této zemi. Nejde tu o to, co Pavel naznačuje ve 2K 3,18 [- Pavel by se nikdy neodvážil mluviti o účasti na božské podstatě -], nýbrž o tvrzení, že už během pozemského života je křesťan prostoupen božskou nesmrtelností, jež ho činí schopna věčného života. Právě proto většina theologů tvrdí, že 2Pt 1,4 pochází od nějakého pisatele až z konce druhého století po Kr.

V Ž 32,4 jde o překlad hebr. lášád, jež se vyskytuje pouze dvakrát ve SZ a je slovníky překládáno výrazy tuk, morek, životní míza.