Smilování, smilovati se, smilovávati se

Smilování, smilovati se, smilovávati se. *Milost. *Milosrdenství. *Slitování. Ve SZ je tak překládán většinou kořen r-ch-m [býti měkký; vnitřnosti, *střeva. 2K 6,12; F 2,1; Ko 3,12; přeneseně něžně milovati, Ž 18,2, přičemž je důraz položen na citovou stránku], např. Ex 33,19; Dt 13,17; 1Kr 8,50; Iz 30,18; Jr 12,15; 13,14; 21,7; 33,26; Ez 39,25; Oz 2,23; Za 1,12; v žalmech vesměs ch-n-n [= býti příznivě nakloněn; Ž 4,2; 6,3; 9,14; 25,16; 51,3; 59,6; 67,2; 109,12; 123,2 aj.] až na Ž 72,13, kde je tak přeloženo hebr. chús [= míti soucit, býti zarmoucen nad někým; také odpustiti, Jr 21,7] a Ž 102,14, kde jde o překlad kořene r-ch-m. U Ez 8,18 jde o hebr. chámal [= míti soucit]. R-ch-m a ch-n-n jsou v hebr. zřejmě souznačné výrazy tak jako u Kral. milosrdenství a smilování, jak je patrno z Dt 13,17, kde týž kořen r-ch-m je překládán jednou milosrdenství, jednou „smiloval se“. Podle Ž 77,10 je smilování opakem hněvu. Většinou je těchto výrazů užito o Bohu, často v překladu slitování [např. Ž 25,6; 40,12; 51,3; Iz 63,15; Pl 3,22 aj.], ale někdy o člověku [1Kr 8,50].

V NZ jde o překlad řeckého slovesa eleein [= slitovati se, prokazovati milost, *milosrdenství], ač LXX uvedené SZ výrazy, zvl. od kořene r-ch-m překládá řeckými oikteirein, oiktirmos [= míti soucit; soucit]. Těchto výrazů je v NZ užito jen zřídka, snad proto, že v řečtině označují jen citovou stránku, nikoli však pomocný čin. Tak v Ř 9,15 [citát z Ex 33,19], kde však Kral. je překládají výrazem „slitovati se“; rovněž ve F 2,1 „slitování“, Ko 3,12, kde Kral. stejně jako v Ř 12,1 a 2K 1,3 překládají „milosrdenství“, a Žd 10,28, kde Kral. překládají „lítost“ [= soucit]. Ježíš je vyzýván, aby se smiloval, tj. soucitně zasáhl [Mt 9,27; 15,22; 17,15; L 17,13]. Spása záleží v Božím svrchovaném smilování [Ř 9,16.18], jež se stalo skutkem v Kristu Ježíši [Ř 11,32]. Prosil-li bohatec Abrahama, aby se nad ním smiloval a poslal Lazara k ulehčení jeho muk, prosil už pozdě, nehledě k tomu, že se obracel falešným směrem. O spáse a zatracení rozhoduje Bůh sám, a to už za pozemského života člověka [L 17,25]. Také uzdravení Epafroditovo prohlašuje Pavel za výsledek Božího smilování [F 2,27]. A jako se Bůh smilovává, tj. odpouští nezaplatitelné dluhy prosícímu člověku, tak žádá na nás, abychom bratru ze srdce odpouštěli jeho provinění ne sedmkrát, ale sedmdesátsedmkrát [Mt 18,21-35].